Ústavní pořádek

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

ÚSTAVNÍ POŘÁDEK ČR

Dříve, než se začnu zabývat jednotlivými součástmi našeho ústavního pořádku, je důležité si pro lepší chápání vymezit dva klíčové pojmy, které bývají velmi často zaměňovány a vzniká tak spousta nejasností. Těmito pojmy jsou ústava a Ústava.Na první pohled je rozdíl nepatrný, avšak chápání obou pojmů může být zcela odlišné. Pojem ústava zahrnuje celý ústavní pořádek, tedy právní předpisy nejvyšší právní síly, konkrétně Ústavu, Listinu základních práv a svobod (dále jen LZPS nebo Listina) a ústavní zákony. Jak je z předcházející věty patrné, Ústava je jen součástí ústavního pořádku a jedná se o jeden konkrétní dokument (úst. zák. č. 1/1993 Sb.)

Najít jednoznačnou definici ústavního pořádku není snadné. Definic existuje samozřejmě větší množství, avšak každá z nich je v podstatě věci správná. Já zde uvedu tři z nich. První a zároveň nejšíře vymezenou definicí ústavního pořádku je jeho chápání jako souboru právních předpisů nejvyšší právní síly[1]. Další definice jej chápe jako soubor právních předpisů se sílou ústavního zákona, které lze měnit opět pouze ústavním zákonem[2]. Poslední z mnou uváděných definic pojímá ústavní pořádek jako soubor právních předpisů, které tvoří prameny ústavního práva jako odvětví[3] - zároveň se tak jedná o definici ústavního práva v objektivním smyslu.

Pokud se zaměříme na samotný pojem "ústavní pořádek" zjistíme, že se jedná poměrně o novinku a zároveň českou specialitu, v jiných státech totiž tento pojem není obvyklý. U nás vzniká v roce 1993 rozpadem ČSFR a hned od počátku byl poměrně rozporuplný, neboť jeho zavedení zapříčinilo řadu pochybností v souvislosti s právní povahou Listiny.

Jak jsem uvedl již v úvodu k této kapitole, ústavní pořádek se skládá ze tří složek a to ze samostatné Ústavy, LZPS a ústavních zákonů. V souvislosti s tímto vymezením je také velmi důležité zmínit tzv. konkurzní nález (Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. 6. 2002), kdy Ústavní soud rozhodl o tom, že mezinárodní smlouvy o lidských právech jsou také součástí našeho ústavního pořádku. Dochází tak tedy ke konstitucionalizaci mezinárodních smluv o lidských právech, zároveň však zůstává otázkou postavení Listiny práv EU, neboť tuto problematiku Ústavní soud zatím neřešil, což znamená, že má oficiálně stále postavení klasické mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu, nikoli však ústavního pořádku.

Nyní se budu věnovat jednotlivým částem ústavního pořádku. V první řadě se jedná o Ústavu, kterou můžeme považovat za základní pramen práva, respektive základní zákon státu. Týká se jak státu, tak jednotlivců. Ústava zaručuje základní subjektivní veřejná práva jedince, působí na společenské vztahy a hlavně určuje jak bude stát fungovat, upravuje celý státní mechanismus a stanovuje, jakých cílů má být dosaženo a jaké hodnoty jsou hodny ochrany. Ústava určuje povahu státu a postavení veřejné moci.

Dalšími v pořadí jsou ústavní zákony. Český právní řád obsahuje od roku 1918 přes 100 ústavních zákonů a ústavních dekretů. Každý ústavní zákon je s ohledem na jeho povahu a předmět možné považovat za pramen ústavního práva a to z toho důvodu, že může sloužit ke kontrole ústavnosti jiných právních předpisů. Ústavní zákony je možné rozdělit do šesti kategorií, avšak je zároveň důležité neopomenout upozornit, že některé mohou zároveň náležet do více kategorií.

1) první skupinou jsou ústavní zákony měnící a doplňující text ústavy, které jsou chápány jako její součást, nejsou vedeny samostatně

2) obdobně pak ústavní zákony měnící a doplňující text ústavy, které však zůstávají samostatné (příkladem může být LZPS, která je součástí ústavního pořádku, není však součástí samotné Ústavy; dále můžeme zmínit typicky zákony vztahující se k zániku ČSFR (konkrétně č. 4/1993 Sb., kdy došlo k převzetí do právního řádu ČR všech právních předpisů platných ve federaci v den jejího zániku - od 1. 1. 1993 však docházelo k jejich třídění podle právní síly a následkem toho byla část z nich dekonstitucionalizována, součástí ústavního pořádku zůstala pouze Listina a ústavní zákony upravující státní hranice)

3) ústavní zákony dočasného charakteru, kterými se řeší dočasné otázky nemající trvalý vliv na státní mechanismus

4) upravující otázky základního charakteru, které však není vhodné upravovat přímo v Ústavě

5) jednorázového použití, např. odchylka od textu Ústavy (nemění jej však trvale, nýbrž v jednom konkrétním případě)

6) významné pro nějakou individuálně určenou záležitost (typicky úprava státních hranic)

Posledním prvkem je Listina základních práv a svobod (úst. zák. č. 2/1993 Sb.).

O ní by bylo možné pojednat velmi rozsáhle a případně jí věnovat samostatnou kapitolu, avšak v rámci této kapitoly se pokusím shrnout jen ty nezásadnější poznatky.

Listina upravuje vztahy mezi ČR a jednotlivci a vyplývá ze spousty zdrojů. Mezi ně můžeme řadit zdroje historické, ideové, státoprávní, mezinárodní, nadnárodní či ústavní, kdy se inspiruje cizími vzory. Má zájem chránit lidská práva a jednotlivcům určitá práva zajišťuje. V případě jejich nedodržení hrozí (politická) sankce a také zaručuje soudní ochranu.       Listina obecně jedince chápe jako: přírodního tvora, člověka (jeden druh), osobu (právně vydělena, není věc), individuum, bytost (uvědomuje si svoji existenci) a osobnost (každý jedinec je jedinečnou osobností). Také chápe stát jako právnickou osobu.

Závěrem pojednání o Listině bych se zaměřil na vymezení jejího obsahu. Jednak je tak možno učinit v obecné rovině, kdy můžeme obsah dělit na:

1) základní práva a svobody

2) institucionální záruky

3) operativní normy (jak máme s ustanoveními nakládat)

Dále však mohu uvést systematiku Listiny:

0) Preambule (předmluva, proč vzniká, co si klade za cíl, proč je důležitá ...)

1) Obecná ustanovení

2) Lidská práva a základní svobody

3) Práva národnostních a etnických menšin

4) Hospodářská, sociální a kulturní práva

5) Právo na soudní a jinou právní ochranu

6) Společná ustanovení  

zdroje:

- FILIP, Jan. Ústavní právo České republiky. dotisk 4. vyd. Brno: Václav Klemm - Vydavatelství a nakladatelství, 2011, 370 s. ISBN 978-80-904083-8-8.

- přednášky prof. Filipa a doc. Molka

  1. FILIP, Jan. Ústavní právo České republiky. dotisk 4. vyd. Brno: Václav Klemm - Vydavatelství a nakladatelství, 2011, 370 s. ISBN 978-80-904083-8-8.
  2. FILIP, Jan. Ústavní právo České republiky. dotisk 4. vyd. Brno: Václav Klemm - Vydavatelství a nakladatelství, 2011, 370 s. ISBN 978-80-904083-8-8.
  3. FILIP, Jan. Ústavní právo České republiky. dotisk 4. vyd. Brno: Václav Klemm - Vydavatelství a nakladatelství, 2011, 370 s. ISBN 978-80-904083-8-8.