Aedil

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Aedilové (lat. Aediles) byly nižší státní úředníci (magistráti) působící v období římské republiky.[1] Název úřadu se tradičně odvozuje od slova aedes což latinsky znamená chrám či budova, je tedy zřejmé, že označení úřadu bylo odvozeno právě od funkce strážců chrámu.[2] Aedilové představovali jistou obdobu policejní složky v Římě,[3] jejich působnost spočívala především v dohledu na tržištích (a nad veřejným obchodem celkově), dohledu nad veřejnými cestami a veřejnými prostorami a v pořádání a dohledu nad hrami.[4] Aedilové představovali vlastně o druhý stupeň v hierarchii magistratur po kvestorech, kteří představovali stupeň nejnižší, a stejně jako kvestoři nedisponovali impériem, tedy nejvyšší vládní mocí.[5] Aedilové se často stávali preatory před kvestory, také díky věkovým hranicím stanoveným pro dané úřady: kvestor – 33 let, aedil – 37 let, praetor - 40 let.[6]

Historie a vývoj úřadu

Úřad aedilů vznikl společně s úřadem tribuna lidu roku 494 př. n. l. (podle tradice).[7] Aedilové (zatím pouze aedilové plebejští neboli aediles plebes) byli pomocníky a podřízenými tribunů, kteří je také v raném stádiu úřadu jmenovali. Aedilové brzy dosáhli vyšší samostatnosti a roku 471 př. n. l. se tak setkáváme se dvěma na jeden rok shromážděním lidu volenými úředníky, kteří byli stejně jako tribuni lidu nedotknutelní.[8]

Úkolem plebejských aedilů bylo především vykonávání pomocných úkonů na rozkaz tribunů lidu spočívající zejména v dozorování na tržištích, popřípadě také zatýkání či asistence u hrdelních žalob[9] ale také například měli na starost činit opatření pro předcházení požárům.[10] Kromě této „policejní“ činnosti měli aedilové na starost také správu a ochranu plebejských chrámů (především Cereřina) které sloužili jako archivy důležitých listin.[11] V polovině 5 stol. př. n. l. pak aedilové získávají pravomoc pokutovat a žalovat samostatně (tedy ne pouze na příkaz tribunů).[12]

Plebejští aedilové nebyli chápáni jako „praví“ magistráti až do roku 428 př. n. l., kdy bylo zavedeno, že řádně smí být v Římě uctívána pouze římská božstva, což aedilům jakožto strážcům chrámů konečně vyneslo postavení nižších úředníků neboli magistratus minores, čímž sice získali lepší postavení jakožto pomocníci nejen tribuna lidu, ale také konzulů, avšak ztratili tím nedotknutelnost.[13]

Vzhledem k „oficiálnímu“ zařazení aedilského úřadu do hierarchie magistratur byly roku 366 př. n. l. zřízeny také úřady aedilů kurulských (aediles curules), které byly obsazeny patriciji a celkový počet aedilů tak vzrostl na čtyři (dva plebejští, dva kurulští).[14] Právě patricijský původ byl zpočátku pro obsazování úřadu kurulských aedilů striktně vyžadován, postupem času se však tento princip vytrácel – od roku 304 př. n. l.[15] se patricijové a plebejci v úřadu ob rok střídají – až nakonec ve 2. stol. př. n. l. zanikl úplně.[16] Kurulští aedilové měli oproti svým plebejským protějškům vyšší postavení, resp. požívali jistých výsad - například směli nosit purpurově lemovanou tógu (toga preatexta) jako symbol úřadu, právo sedat na kurulském křesle (sella curulis - odtud název úřadu) či právo vydávat edikty (ius edicendi).[17] Tyto edikty se později staly významným pramenem práva obchodního. Kurulští aedilové měli také na rozdíl od aedilů plebejských soudní pravomoc, ačkoli značně omezenou (vztahovala se zejména na spory spojené s vadami zboží),[18] a disponovali také možností ukládat pokuty[19] jako actio de posito et suspenso ukládající pokutu 10 solidů za ohrožení kolemjdoucích zavěšením nebo postavením něčeho na výstupku domu.[20]

Tyto rozdíly v pravomocech obou úřadů se však postupem času stíraly (pravomoci byly postupně rozšiřovány i na plebejské aedily) tak, že po roce 100 př. n. l. vzniká čtyřčlenné kolegium, kde zasedají všichni čtyři úředníci společně.[21] Gaius Iulius Caesar jestě roku 44 př. n. l. přidal další dvojici aedilů, označovanou jako aediles plebes cereales, jejichž hlavním úkolem byl dohled nad rozdělováním obilí a dodržováním měr a vah při obchodování na tržištích.[22]

Další významnou funkcí aedilů bylo pořádání veřejných her a dohled nad nimi, přičemž plebejští aedilové měli na starost hry plebejské,[23] zasvěcené bohyním Cereře či Floře, zatímco úkolem kurulských aedilů bylo zajišťovat průběh her Megalenských (na počest „velké matky Cybelé“ – maloasijská obdoba/předobraz řecké Rhei či Gaie, matka bohů) a tzv. Velkých Římských her.[24]

Za Augusta byla většina aedilských pravomocí a funkcí přenesena na jiné úřady (moc soudní a dohled nad hrami na preatory, policejní činnost na městského prefekta) a za císařství se pak úřad stal pouhým předstupněm senatury, dokud za vlády Alexandra Severa (222-235 n. l.) nezanikl úplně.[25]

  1. KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995. s. 10.
  2. Ibidem, s. 12.
  3. BARTOŠEK, Milan. Dějiny římského práva ve třech fázích jeho vývoje. 1. vyd. Praha: Academia, 1988. s. 51.
  4. Aedile. [online] Encyclopaedia Britannica, 20. 7. 1998 [cit. 29. 11. 2019]. Dostupné z: https://www.britannica.com/topic/aedile
  5. KINCL, URFUS, SKŘEJPEK, Op. cit., s. 10.
  6. BARTOŠEK, Op. cit., s. 50.
  7. Cf. BARTOŠEK, 1988, s. 53.
  8. Ottův slovník naučný, první díl. 1. vyd. Praha: J. Otto, 1888. s. 250.
  9. Ibidem, s. 250.
  10. Aedile, Op. cit., s. v. Aedile.
  11. BARTOŠEK, Op. cit., s. 53.
  12. Ottův slovník, Op. cit., s. 250.
  13. Ibidem, s. 250.
  14. BARTOŠEK, Op. cit., s. 51.
  15. Ottův slovník, Op. cit., s. 250.
  16. Aedile, Op. cit., s.v. Aedile.
  17. KINCL, URFUS, SKŘEJPEK, Op. cit., s 10.
  18. BARTOŠEK, Op. cit., s 91.
  19. Aedile, Op. cit., s.v. Aedile.
  20. Ottův slovník, Op. cit., s. 151.
  21. KINCL, URFUS, SKŘEJPEK, Op. cit., s 12.
  22. Aedile, Op. cit., s.v. Aedile.
  23. Ottův slovník, Op. cit., s. 251.
  24. Aedile, Op. cit., s.v. Aedile.
  25. Ibidem, s.v. Aedile.