Aristoteles

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání
Aristoteles (384 př. n. l. - 322 př. n. l.) byl filosof vrcholného období řecké filosofie, nejvýznamnější žák Platonův a vychovatel Alexandra Velikého. Přestože se z Aristotelem vydaných spisů žádné nedochovaly, jeho myšlenky a učení můžeme získat z jeho poznámek k přednáškám. Tyto samotné, coby rozsáhlé encyklopedické dílo, položily základy mnoha dnešních samostatných věd, od astronomie a fyziky, přes zoologii až po etiku a politickou teorii.
Soubor:Aristotle Altemps Inv8575.jpg
Aristoteles - busta v římském stylu

Život

Narodil se roku 384 př. n. l. v osadě Stageira na východním pobřeží poloostrova Chalkidiki. Oba jeho rodiče byli lékaři, otec Níkomachos byl dokonce osobním lékařem krále Amyntáse III., dědečka Alexandra Velikého. Roku 367 př. n. l. vstoupil (tehdy 17 letý Aristoteles) do Platónovi Akadémie (Athény). Zde působil po dobu 20 let coby Platónův žák, badatel i učitel. Posléze musel z politických důvodů Athény opustit. V roce 343/2 př. n. l. byl pozván králem Filippem, aby převzal výchovu (tehdy 13 letého) Alexandra (Velikého). V tomto období se také oženil s Pýthiadou, se kterou měl dceru téhož jména a syna Níkomacha.

Po zničení Théb v roce 335 př. n. l. a potlačení nenávisti vůči Makedoňanům se vrátil do Athén. Zde založil školu Lykeion. Během třinácti let, které zde strávil vznikla většina jeho filosofických a badatelských spisů. Po smrti Alexandra Velikého musel Aristoteles opustit Athény podruhé. Tentokrát se uchýlil do domu své matky (Chalkis) na ostrově Euboia. Zde také ve věku 63 let Aristoteles roku 322 př. n. l. umírá.

Filosofie

Aristotelovo životní dílo je velice rozsáhlé. Zabývá se množstvím konkrétních jevů každodenního života, stejně jako abstraktní politické teorii. Zde budou rozebrána pouze ta právnicky nejvýznamnější témata Aristotelovi práce.

Stát

Stát je dle Aristotela přirozený. Aby člověk dosáhl svých přirozených cílů, musí žít ve státě. Většina lidí má díky přirozeným touhám a sklonům potřebu se sdružovat, a tím, jak se sdružujeme, dochází k procesu vzniku státu. Aristoteles rozlišuje tři stádia vzniku státu: rodina nebo domácnost, obec a samotný stát. Přirozené potřeby člověka nejprve ústí ve vznik domácností, ve kterých muž vládne ženám a otrokům. Několik domácností se pak začne seskupovat, aby bylo možno uspokojit více než jen každodenní potřeby jídla, přístřeší a reprodukce. Tak vzniká obec. Pro dosažení odpočinku a dělby práce je však nutná skupina obcí, jinými slovy stát.

Pro Aristotela je stát nezbytný k zajištění dobrých stránek života a podpoře filosofie, kterou považuje za nejvyšší dobro. Aby byl stát úspěšný, je nutné aby lidé, kteří ho tvoří, měli společný názor na to, co je dobré a co je špatné. Spravedlivé a nespravedlivé. Je to právně sdílení společného názoru na tyto záležitosti, co vytváří domácnost a stát.

Forma vlády

Dle Aristotela jsou dobré ty státy, jejichž cílem je obecné dobro. Probírá tři typy možného uspořádání státu, přičemž každý z nich se může projevovat dobře i špatně (dobrá forma, špatná forma). Tyto typy jsou uspořádány podle počtu lidí zapojených na vedení státu. Následují jednotlivé formy vlády seřazené sestupně od nejlepší po nejhorší.

Dobré formy
  • Osvícená monarchie - Jeden člověk rozhoduje pro dobro všech ostatních.
  • Osvícená aristokracie - Rozhodují ti nejlepší ve společnosti, vedeni ctností.
  • Políteiá - vláda mnohých - Velká skupina lidí rozhoduje ve prospěch všech ostatních. Oproti výše uvedeným má Políteiá tu výhodu, že velká skupina lidí je méně snadno zkorumpovatelná než skupina malá nebo než jeden člověk. Aristoteles také uvádí, že tam, kde máte informace z více stran, pravděpodobně dospějete k lepším rozhodnutím.
Špatné formy
  • Demokracie - Mnoho vládnoucích, kteří rozhodují ve prospěch vlastního dobra spíše než dobra obecného. Charakteristikou je (zne)užívání moci k tomu, aby se obohatili na úkor bohatých.
  • Oligarchie - Malá skupina lidí se zabývá pouze svými vlastními cíli.
  • Tyranida - Jeden člověk (despota) vládne pouze ve svůj vlastní prospěch.

Ctnost

Aristoteles považuje za nejlepší jednání člověka takové jednání, které není prostředkem, ale cílem. Cílem pro člověka je blaženost. Blaženost je podle něj trvalá, nikoliv vratká jako pocit štěstí (radost). Cestou k blaženosti je ctnost, která se získává učením, zkušeností a návykem. Ctnost (vlastnost) je vždy pouze jedna, zatímco neřestí je mnoho. Aristotelova ctnost představuje nějaký středobod mezi krajností. Například štědrost mezi rozhazovačností a lakotou, statečnost mezi zbrklostí a zbabělostí. Ctnost není průměrem, nýbrž dokonalostí samou, kterou by každé přidání i ubrání pokazilo.

Spravedlnost

I spravedlnost je pro Aristotela ctností. Samotnou spravedlnost dělí na Celkovou (zákonnou) a Částečnou. Pojetí Celkové spravedlnosti vychází z představy, že člověk spravedlivý je pouze ten, který dodržuje zákony. Zákony navíc přikazují být v souladu se všemi ctnostmi. Spravedlnost (celková) je tedy ctností vzhledem k druhému, neboť koná to, co prospívá jinému, buď vládci nebo spoluobčanu.[1]

Částečnou spravedlnost dělí na dva druhy, a to na distributivní a vyrovnávací (opravnou).

  • Distributivní se uplatňuje při rozdělování (peněz, poct, politických práv). Je spojována s rovností, která představuje jakýsi střed nebo úměru (geometrickou).
  • Opravná se uplatňuje ve vztazích mezi lidmi. I tato se pojí s úměrou (aritmetickou) a rovností. Pro tento typ spravedlnosti není rozhodné, zda dobrý oloupil špatného, či naopak. Všichni jsou si rovni. Soudce se snaží obnovit rovnost tím, že pachateli ukládá pokutu a odnímá mu jeho zisk.
„Spravedlnost je jakási střednost, nikoli týmž způsobem, jak ostatní ctnosti, nýbrž že jejím předmětem je střed; nespravedlnost pak se vztahuje ke krajnostem."[2]
  1. ARISTOTELÉS. Etika Níkomachova. 2. rozš. vyd. Praha: Rezek, 1996. ISBN 80-901796-7-3. 1130a3-4
  2. ARISTOTELÉS, op. cit., 1133b32n.

Zdroje

  • RICKEN, Friedo. Antická filosofie., přeložil MIK, David. 1. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 1999, 230 s. ISBN 80-7182-092-X
  • Spravedlnost jako zdatnost. 1. vyd. Praha : Oikoymenh, 1996, 109 s. ISBN 80-86005-04-6