Důstojnost

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

V knize Ústavní systém České republiky se píše, že „…základem pro život člověka ve svobodné a demokratické společnosti jsou práva a svobody občanů, právo na život, nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, osobní svoboda, právo na lidskou důstojnost a čest, právo vlastnit majetek, nedotknutelnost obydlí, svoboda pohybu a pobytu, a řada ostatních práv a svobod.“[1]

Vidíme tedy, že právo na lidskou důstojnost je neoddělitelnou součástí svobodné a demokratické společnosti. Otázkou však zůstává, jak nejlépe definovat tak abstraktní pojem, jako je důstojnost.

Definice právního pojmu

Lidská důstojnost je nejvyšší ústavní princip, který není a nemůže být podřízen ostatním základním právům, neboť se nalézá v jejich jádru. Je jejich těžištěm. Lidská důstojnost ostatní základní práva interpretuje, propojuje a současně se stává nástrojem jejich ochrany. Stává se jejich atributem. Lidská důstojnost neboli humanita je součástí samotného lidství. Je onou specifickou kvalitou, která staví člověka do druhově nezaměnitelné veličiny. Je jeho samotnou identitou. Je hodnotou, kterou je člověk nahlížen jako individuum a současně jako sociální tvor s příslušností k lidskému společenství.[2] Lidská důstojnost je hodnotou, jenž je nadřazena všem ostatním hodnotám, z čehož vyplývá, že veškeré ostatní hodnoty jsou definovány v hranicích vymezených důstojností.

Samotné zakotvení práva na ochranu lidské důstojnosti není zárukou respektování tohoto práva. Teprve skutečným pochopením a naplňováním požadavku respektování lidské důstojnosti lze dosáhnout odpovídající kvality života, ke kterému požadavek ochrany důstojnosti člověka vede. Respektování lidské důstojnosti je základním předpokladem úcty k lidským bytostem, ale i k sobě samému.[3]

Důstojnost obvykle spojujeme s pojmy jako úcta, autonomie a ovládání.[4]

Z požadavku na ochranu lidské důstojnosti vyplývá, že s člověkem nelze zacházet jako s pouhým objektem práva. Je třeba respektovat integritu člověka. Profesor Aharon Barak chápe lidskou důstojnost jako svobodu člověka utvářet svůj vlastní život.[5] Dále se Aharon Barak se ve své knize „Human Dignity: The Constitutional Value and the Constitutional Right“ zabývá dilematem, zda je lidská důstojnost „pouhé“ základní právo nebo zda se jedná o přirozenoprávní hodnotu, stojící nad základními právy.

V současné době je důstojnost diskursivní pojem, podobně jako samotná koncepce lidských práv.

Z hlediska použití pojmu důstojnosti v právním diskurzu je potřeba rozlišit zejména dvě odlišné perspektivy: v první z nich jsou lidská práva zdůvodňována důstojností člověka, která tak představuje základ, z něhož jsou tato práva odvozena. Zatímco ve druhé je důstojnost viděna pouze jako jeden z mnoha důležitých zájmů, které mají lidská práva chránit. Těmto dvěma perspektivám odpovídají i různé přístupy ústavních soudů k pojmu důstojnosti, které ji vidí jako základ, nebo jednu z jeho součástí (například společně s právem na život), z něhož se odvozují všechna, či alespoň některá lidská práva, která tudíž musí důstojnosti v případě vzájemného konfliktu ustoupit, jedno z mnoha lidských práv, jež jako takové může být i předmětem testu proporcionality.[6]

V českém právním diskurzu převládá pojetí lidské důstojnosti jako nejvyšší hodnoty a nikoliv „pouhého“ základního práva. Eliška Wagnerová je toho názoru, že preambule Ústavy činí z lidské důstojnosti (a svobody) neporušitelné principy, které nutí stát k určitému jednání, a na nichž pak musí být budován celý právní řád a v jejich duchu následně i interpretován. Výrazně však do diskurzu přispěl Ústavní soud, který se v řadě nálezů taktéž přiklonil k závěru, že lidská důstojnost je nejvyšší hodnota. Na tomto místě je důležité zmínit nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1586/09, v němž Ústavní soud uvedl, že lidská důstojnost představuje nejvyšší hodnotu stojící v základu celého českého právního řádu, jakož i ústavního pořádku, a lze ji tak nahlížet jako finální účel obou zmíněných, jimž dodává legitimitu (viz preambuli k Ústavě České republiky). Tím se lidská důstojnost stává objektivní ústavní kategorií a působí ve vztahu k ostatním jinak nehierarchicky uspořádaným základním právům (klasickým a politickým) jako hodnota nadřazená. Pod zorným úhlem výše uvedeného je tak jakýkoliv zásah či snížení lidské důstojnosti skutečně nezbytné vnímat jako zásah velmi závažný, a tedy i stěží reparovatelný, neboť lidská důstojnost je hodnotou horizontálně neporovnatelnou s ostatními ústavními hodnotami či společenskými normami, je zcela nenahraditelná jiným statkem, tím méně je pak hodnotou kvantifikovatelnou či vyčíslitelnou v penězích.[7]


Vývoj definice pojmu důstojnost

Známá definice důstojnosti z 20. století je ta od Oscara Schachtera. Tento významný učitel mezinárodního práva ve svém článku Human Dignity as a normative concept popisuje teze o důstojnosti. Teze jsou tyto: Důstojnost zahrnuje osobnostní identitu, autonomii a odpovědnost. Schachter dále zmiňuje několik případů, neslučitelných s důstojností (například některá zacházení ve zdravotnických zařízeních), skutečný význam – vnitřní smysl – důstojnosti je ponechán intuitivnímu pochopení a je podmíněn kulturními faktory v široké míře.[8]

Důstojnost však není konceptem, který by se objevil ve dvacátém století. Zmínky o důstojnosti můžeme vypozorovat už od starověku. Sofokles naráží na důstojnost v některých svých dílech. Označuje člověka za bytost, jež je nadána schopností konat na základě svého vlastního rozumu. Člověk již není chápán jako bytost, která se přetváří na základě zákona přírody, ale jedná se o osobu, utvářející si vlastní svět, ve kterém následně může existovat, a který je označen jako vnitřní příroda každého jednotlivce.[9]

Během středověku byla lidská důstojnost úzce spjata s člověkem jakožto Božím obrazem na zemi. To stavělo člověka do nadřazeného postavení vůči všem ostatním bytostem na zemi.[10]

Během renesance italský filozof Pico della Mirandola sepsal zásadní spis Oratio de dignitate hominis – tedy Řeč o důstojnosti člověka. Dodnes se na tento spis odkazuje, jelikož Pico della Mirandola zvýrazňuje svobodu člověka určovat sebe sama, což je charakteristickým rysem důstojnosti.

Pikovo pojetí je cenné pro akcentaci svobody člověka v důstojnosti, pro mimořádnou schopnost člověka utvářet sebe sama oproti zvířatům a jiným nízkým tvorům. Současně Pico apeluje, abychom však my lidé nepodléhali vlastní nízkosti a směrovali se k vysokým cílům poslání člověka jako tvora božího stvoření, abychom neupadali a nežili na úrovni zvířat. Právě v této svobodě člověka rozhodovat se a utvářet svůj život spatřuje Pico jeho důstojnost a hodnotu bytí. Pico vyzývá k vnitřní stezce člověka, nabytí člověčenství, a teprve uskutečněný vnitřní obrat jednotlivce může působit ve vnějších vztazích jako přirozený a nutný důsledek této stezky (jako kategorický příkaz svědomí). Avšak vnější vztahy je současně nutné regulovat, a to podle té nejvyšší maximy, tedy garantovat ochranu lidské důstojnosti u všech lidí. Proto je Pikova Oratio de dignitate hominis dobrou inspirací rovněž pro právo.[11]

Za osvícenství měl na pojetí lidské důstojnosti největší vliv německý filozof Immanuel Kant, o kterém už byla zmínka. Kant považoval důstojnost za nevyčíslitelnou vnitřní hodnotu člověka.

Později, na základě odlišného pojetí člověka, se ustanovily dvě odlišné formulace novodobého pojetí lidské důstojnosti. V anglosaských zemích, kde působili významní filosofové Thomas Hobbes a John Locke, a kteří vytvořili koncept člověka jako svobodného a nezávislého jedince. V těchto zemích tedy převládá individualistický obraz nositele práv a stejný pohled je zde upírán i na pojem lidské důstojnosti. Naopak v kontinentálních státech jsou mnohem důležitější ideály rovnosti a bratrství než myšlenky o svobodě a nezávislosti člověka. Na konci 18. a počátku 19. století byla lidská důstojnost spojována především se sociálními podmínkami nutnými pro vývoj jednotlivce. Stupňovaly se požadavky na zlepšení životní úrovně nižších společenských tříd, jelikož se prosadil názor, že každá lidská bytost má právo na důstojnou existenci.[6] Mohlo by se zdát, že důstojnost byla pevně zakotvena, nicméně nebylo tomu tak. Zejména v 19. století se objevili odpůrci lidské důstojnosti. K nejvýznamnějším a nejznámějším patřil Friedrich Nietzsche, dle kterého představuje důstojnost lidské práce přelud, obdobně jako představa lidské důstojnosti jako taková. Ani lidský život, ani lidská práce, nemají sami o sobě žádnou hodnotu, natož pak důstojnost. Nietzsche považoval myšlenky o lidské důstojnosti a o důstojnosti lidské práce za prostředek k manipulaci a ovládnutí nižších tříd. Ve 20. století pak došlo k úplnému zavržení důstojnosti nacisty.

Jak vyplývá z výše uvedeného, filosofie řeší pojem důstojnost po mnoho let.

K historickým právním skutečnostem lidských práv řadíme zaručená práva, privilegia a „joyeuses entrées“ středověkých obcí v belgických provinciích, Magnu chartu libertatum z roku 1215, Petition of Rights z roku 1628, zrušení prerogativních tribunálů v roce 1641, Habeas Corpus Act z roku 1679, anglickou listinu práv Bill of Rights z roku 1689 a Deklaraci práv člověka a občana z roku 1789.[12]

Do právní oblasti si tento pojem (tak jak mu rozumíme dnes) však nachází cestu až ve 20. století. První zmínky sice můžeme nalézt již ve Frankfurtské ústavě z roku 1849, kde byl na základě lidské důstojnosti odůvodněn zákaz trestu smrti, ale tato ústava nevstoupila nikdy v platnost. Důstojnost se objevila na počátku století v některých ústavách jak evropských tak amerických států. Například v Mexiku v roce 1917, v roce 1937 v Irsku či v kubánské ústavě v roce 1940.[13] Ovšem teprve po druhé světové válce došlo k pevnému zakotvení důstojnosti v právu. Poražené mocnosti – Itálie, Německo a Japonsko – zakotvily lidskou důstojnost jako nepostradatelnou součást svých ústav. Aby nedošlo k opakování hrůz druhé světové války.

Nejvíce významného postavení se dostalo důstojnosti v Ústavě SRN. Tento dokument popisuje vztah člověka a společnosti jako vztah závislosti a oddanosti, avšak klade i důraz na jedinečnou hodnotu každého jednotlivce. Byť je tedy každý člověk nadán autonomií vůle, je i bytostí společenskou. Z toho důvodu je člověk řízen i společenskou disciplínou a praktickou rozumností. V rámci Grundgesetz stojí lidská důstojnost nad všemi ostatními hodnotami, které tato ústava obsahuje. Lidská důstojnost se zde tedy dostává do výše popsané pozice, kdy ostatní práva v předpise obsažená se musí vykládat v rámci hranic, které lidská důstojnost stanovuje.[14]

Jak nám ukazuje Maxim Tomoszek, základní hodnotová východiska lidských práv jsou v kontinentálním a angloamerickém právním systému odlišná. V kontinentálním právním systému je za ústřední hodnotu považována lidská důstojnost, v tom angloamerickém je pak největší důraz kladen na pořádek, spravedlnost a svobodu. Od toho se pak odvíjí konkrétní ochrana základních práv vnímaných primárně jako status negativus (omezení zásahů států) v angloamerickém právním systému, anebo ve stále mnohem větším měřítku jako status positivus (pozitivní závazky státu) v kontinentálním. Tento rozdíl je zřetelný i na tom, jak o lidských právech píší jednotliví filosofové v závislosti na tom, zda pocházejí ze zemí s angloamerickou právní kulturou, či naopak tou kontinentální.[15]

V rámci 20. století se pak důstojnost objevuje i v řadě mezinárodních dokumentů.

Doris Schroederová popisuje aspirující a nedotknutelnou důstojnost, které ještě dělí do řady dalších podkategorií. Hlavním rozdílem mezi těmito dvěma druhy důstojnosti je, že zatímco první z nich nemají všichni lidé ve stejné míře, ale například v závislosti na množství svých zásluh nebo výši svého postavení, tu druhou má každý bez rozdílu a jako takové jí ani nemůže být nikdy a nikým zbaven. Napětí, které mezi těmito dvěma odlišnými, neřknu-li přímo nesouměřitelnými, pojetími důstojnosti nutně existuje, je přitom podle názoru zmíněné autorky neřešitelné. Budeme-li například uvažovat o možném založení univerzálních lidských práv, jistě budeme hledat takový koncept důstojnosti, v němž má i ona sama univerzální charakter. Zatímco aspirující důstojnost bude v této oblasti selhávat, o nedotknutelné důstojnosti, například v Kantově pojetí, zde již má smysl vést diskuzi. Naopak budeme-li důstojnost chápat jako dílčí hodnotu, kterou by měla lidská práva chránit, jen těžko zůstaneme u teorií slavného německého filozofa, podle něhož je důstojnost od člověka zcela neodlučitelná. Cožpak by mělo smysl chránit něco, na čem se nám nemůže stát žádná újma? V takovém případě nám mohou různé koncepce aspirující důstojnosti prokázat velkou užitečnost.[16]

V encyklopedii Diderot je uvedeno následující: „Důstojnost je etická kategorie, zdůrazňující vědomí člověka o významu člověka a o významu jeho práv ve společnosti.“[17]

Co se týká významu člověka, encyklopedie spolu s Immanuelem Kantem proklamuje: Být člověkem znamená samo o sobě důstojnost, neboť člověk nemůže být nikým použit jako pouhý prostředek, nýbrž musí být vždy použit zároveň jako cíl. V tom tkví důstojnost osobnosti, která ho pozdvihuje nad ostatní bytosti.[18]

Slovo důstojnost bychom tedy nepřesně mohli zaměnit za slovo hodnota člověka, nicméně nesmíme zapomínat na to, že ne vše, co má hodnotu, oplývá taktéž důstojností. Kupříkladu můžeme pronést sousloví hodnota mobilu, ovšem slovní spojení důstojnost mobilu je nesmyslné.

Jiný slovník, Ottův slovník naučný, důstojnost definuje rozdílně. Dle tohoto slovníku [Důstojnost] jest tolik, jako zasloužilost, hodnost, cena osobní, vážnost (v chování), ve smyslu konkrétním i úřad čestný. Vaše [Důstojnost]-i vyskytuje se jako titul praelátův, opatův, představených kathedrálních a kollegiatních kapitol. [Důstojný] tolik jako stálý, věrný (kdo dostojí svému slovu), dále vážný, zasloužilý, hodný něčeho vůbec a cti zvláště. Odtud vyskytuje se [Důstojnost] (reverendus) jako titul nižšího duchovenstva. Veledůstojný (admodum reverendu), titul kanovníkův kathedrálních atd., vysoce důstojný (amplissimus), titul praelátův, opatův, nejvýše důstojný, nejdůstojnější (reverendissimus) titul biskupů atd.[19]

Důstojnost je zde pojímána jako něco, co můžeme člověku přisoudit na základě jeho postavení při titulování nebo oslovování.

Třetí a poslední definice důstojnosti jako takové vychází ze studie Důstojnost a starší Evropané.[20] V rámci této studie byl zpracován model, který rozlišuje čtyři typy důstojnosti. A to důstojnost zásluh, důstojnost mravní síly, důstojnost osobní identity a Menschenwürde.

Důstojnost zásluh je lidem připisována v souvislosti s jejich postavením či s jejich rolí v rámci společnosti. Důstojnost mravní síly klade důraz na mravní autonomii či integritu člověka. Člověk, který žije v souladu se svými zásadami, pociťuje důstojnost. Oproti tomu ten, který je krutý či se chová zbaběle, ztrácí nejen sebeúctu, ale také může být zavržen okolím a přijít o úctu ostatních. Důstojnost osobní identity charakterizuje integrita, pevné vědomí vlastního já, fyzická identita, začlenění do pospolitosti a schopnost nalézat smysl ve svém životě. Menschenwürde odkazuje k nezcizitelné hodnotě lidských bytostí jako lidských bytostí.

Platná obecná právní úprava

Pojem lidská důstojnost je součástí platné právní úpravy jakožto obecný pojem. Je nesporné, že se jedná o velmi významnou hodnotu, když to dokazuje i skutečnost, že její ochrana je uvedena hned v první větě prvního článku Listiny základních práv a svobod. Dle tohoto článku jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.[21]

V právním smyslu chápeme lidskou důstojnost jako pojem chráněný Listinou, mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jakož i dalšími předpisy. Jde o ochranu před zacházením snižujícím důstojnost člověka jako lidské bytosti, resp. vůbec o ochranu před uváděním do stavu nedůstojného člověka.[22]

Lidská důstojnost v mezinárodních dokumentech

Mezi zdaleka nejvýznamnější univerzální mezinárodní texty, jež upravují lidskou důstojnost, patří tyto:

Charta Organizace spojených národů a Statut Mezinárodního soudního dvora. Pojem důstojnost byl začleněn do preambule až později a není definován, nicméně došlo k rozvoji právního termínu důstojnost.

Všeobecná deklarace lidských práv. Byla přijata Valným shromážděním OSN, není pro státy závazná, má jen doporučující charakter, jedná se však o univerzální dokument a důstojnosti jím byla zaručena vyšší ochrana.

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech s prvním a druhým opčním protokolem. Pakt rozsáhleji a přesněji definuje občanská a politická práva, která byla vyjádřena ve Všeobecné deklaraci lidských práv, zmínku o důstojnosti nalézáme opětovně v preambuli Paktu, kde je jí kladen velký význam.

Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání Doslovnou zmínku o důstojnosti nalezneme v preambuli tohoto dokumentu, důstojnosti je přisouzeno první místo mezi právy, která z ní následně vyplývají.

Evropské dokumenty

Nejvýznamnějším dokumentem upravujícím lidská práv v rámci EU je Listina základních práv Evropské unie. Jedná se o společnou deklaraci Evropské rady, Evropské komise a Evropského parlamentu. Důležitá je taktéž role Evropského soudu pro lidská práva. ESLP byl zřízen k projednávání porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Společně s dalšími nástroji vypracovanými na půdě Rady Evropy tvoří evropský regionální systém ochrany lidských práv. Zakotvená práva jsou určena jednotlivcům. Státům plynou pouze povinnosti. Co se týče výskytu pojmu lidská důstojnost v textu Evropské úmluvy, můžeme tento pojem nalézt v Protokole č. 13 z roku 2002. Protokol hovoří o nezadatelné důstojnosti. Protokol je zlomový z toho důvodu, že zrušuje trest smrti.

Evropská sociální charta. V Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a svobod nejsou hospodářská a sociální práva. Bylo proto třeba zaručit minimální evropský standard, který vytvořila Rada Evropy Evropskou sociální chartou. Tato charta je ve formě mezinárodní smlouvy otevřena k podpisu všem členským státům. V preambuli Revidované Evropské sociální chartě sice není lidská důstojnost vysloveně zmíněna, nicméně je zde uvedena nutnost ochrany lidských práv a základních svobod. Výslovně je pak důstojnost zmíněna v čl. 26, který upravuje právo na důstojnost v práci.

Listina základních práv Evropské unie. V preambuli najdeme pojem lidská důstojnost hned v úvodní části. Lidská důstojnost je zde uváděna jako nedělitelná a všeobecná hodnota. Kategorie lidských práv zabývajících se důstojností se zde značně prolíná s právy, která jsou označována jako tvrdé jádro lidských práv či nedotknutelná lidská práva. Důkazem je i to, že do této skupiny bylo zařazeno právo na život. Můžeme to tedy chápat tak, že nemá být garantována pouze ochrana lidského života, ale život člověka musí mít určitou důstojnou kvalitu.

Lidská důstojnost V ČR

Ústava České republiky jako ústavní zákon č. 1/1993 Sb. zakotvuje termín ústavní pořádek České republiky do českého právního řádu. Z pohledu lidské důstojnosti je zvláště důležité zařazení Listiny základních práv a svobod do ústavního pořádku, protože ústavní úprava lidské důstojnosti se z velké části nachází právě v tomto dokumentu.

Samotná Ústava České republiky ve své preambuli deklaruje ochranu lidské důstojnosti. Je zde zaručena nedotknutelnost lidské důstojnosti a svobody. Jedná se zde o úpravu přirozených práv člověka a občana a v tomto je potřeba především odkázat na Listinu, ve které je kladen na tuto ochranu největší důraz. V Listině je důstojnost upravena v čl. 1, tedy je postavena na první místo mezi dalšími právy.

Lidská důstojnost je v ústavním pořádku ČR brána jako základ všech základních práv a je označena za nedotknutelnou hodnotu. Lidská důstojnost jako objektivní ústavní hodnota zavazuje stát, aby ji garantoval jako nedílnou součást právního řádu. Na jedné straně zakazuje zvěcnění člověka, tedy zacházení s lidskou bytostí jako s věcí, na druhé straně ukládá povinnost chránit člověka jako základní stavební článek sociálního života. Lidská důstojnost nemá být jen respektována, ale má být i chráněna jako základní účel práva. Rovnost lidských bytostí v důstojnosti dle čl. 1 Listiny nevytváří žádné subjektivní právo. Zakotvuje totiž nejvyšší objektivní ústavní hodnotu. Subjektivní právo dotýkající se lidské důstojnosti pak nalezneme v čl. 10 odst. 1 Listiny.[23]

Zajištění ochrany lidské důstojnosti je základním pilířem postavení jednotlivce vůči státu. Úcta k lidské důstojnosti a zajištění její ochrany ze strany státu definuje postavení jednotlivce vůči státu a vztah jednotlivých soukromých osob navzájem.

V souvislosti s ochranou lidské důstojnosti je důležité zmínit čl. 10 Ústavy dotýkající se implementace mezinárodních smluv do našeho právního řádu. Článek zvyšuje ochranu lidské důstojnosti, neboť nejen že upravuje vztah mezinárodních smluv k českému právnímu řádu, ale zaručuje jim aplikační přednost. Mnoho mezinárodních smluv ochranu lidské důstojnosti zakotvuje a umožňuje jednotlivci se této ochrany domáhat u mezinárodních institucí. Ochrana lidských práv na základě mezinárodní smlouvy je pak utvrzena v čl. 95 odst. 1, který zavazuje soudce při rozhodování v případě potřeby mezinárodní smlouvu použít.

  1. GERLOCH, Aleš. Ústavní systém České republiky. 3. vydání. Praha: Prospektrum, 1999, s. 335.
  2. BAUEROVÁ, Veronika. Lidská důstojnost jako základ života. ustavprava.cz, publikováno dne 17. 9. 2018, citováno dne 9. 4. 2020. Dostupné online na: https://www.ustavprava.cz/blog/2018/09/lidska-dustojnost-jako-zaklad-zivota/.
  3. POPOVIČOVÁ, Darina. Lidská důstojnost jako filosoficko-právní pojem. journals.muni.cz, publikováno dne 3/2009, citováno dne 9. 4. 2020. Dostupné online na: https://journals.muni.cz/cpvp/article/download/6586/5975.
  4. Respektování lidské důstojnosti: příručka pro odbornou výuku, výchovu a výcvik studentů lékařských, zdravotnických a zdravotně-sociálních oborů. 1. vydání. Praha: Cesta domů, 2004, s. 12.
  5. BARAK, Aharon. Human Dignity – The Constitutional Value and the Constitutional Right. 1. vydání. Cambridge: Cambridge University Press, 2015, s. 247.
  6. 6,0 6,1 HAPLA, Martin. Důstojnost a lidská práva: užitečné spojení, nebo účelová fráze?. epravo.cz, publikováno dne 20. 1. 2016, citováno dne 23. 4. 2016. Dostupné online na: https://www.pravniprostor.cz/clanky/ostatni-pravo/dustojnost-a-lidska-prava-uzitecne-spojeni-nebo-ucelova-fraze.
  7. DOUBEK, Pavel. Zdravotní zákroky bez souhlasu pacienta a lidská důstojnost. pravniprostor.cz, publikováno dne 9. 12. 2015, citováno dne 12. 5. 2020. Dostupné online na: https://www.pravniprostor.cz/clanky/ostatni-pravo/zdravotni-zakroky-bez-souhlasu-pacienta-a-lidska-dustojnost.
  8. SCHACHTER, Oscar. Human Dignity as a Normative Concept. 1. vydání.  Washington, D.C.: American Journal of International law, 1983, s. 848–854. Citováno dne 8. 4. 2020. Dostupné online na: https://www.cambridge.org/core/services/aop-cambridge-core/content/view/F5C2D6F4C7A31D7DE2F6AD55670C24D4/S0002930000071074a.pdf/human_dignity_as_a_normative_concept.pdf.
  9. ČAPUCHA, Sebastián. Jak ústavní právo chrání lidskou důstojnost?. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2017, s. 16.
  10. ČAPUCHA, Sebastián. Jak ústavní právo chrání lidskou důstojnost?. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2017, s. 17.
  11. ROSENKRANZOVÁ, Olga. Důstojnost člověka podle Giovanniho Pika della Mirandola - inspirace pro právo. Právník. 2017, ročník 156, s. 134 -151.
  12. BAUEROVÁ, Veronika. Lidská důstojnost jako základ života. ustavprava.cz, publikováno dne 17. 9. 2018, citováno dne 9. 4. 2020. Dostupné online na: https://www.ustavprava.cz/blog/2018/09/lidska-dustojnost-jako-zaklad-zivota/.
  13. ČAPUCHA, Sebastián. Jak ústavní právo chrání lidskou důstojnost?. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2017, s. 21.
  14. ČAPUCHA, Sebastián. Jak ústavní právo chrání lidskou důstojnost?. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2017, s. 22.
  15. LOTREK, Kvido. Univerzalita lidských práv a její legitimizační dopady. Diplomová práce. Univerzita Palackého, Právnická fakulta, 2020, s. 36.
  16. HAPLA, Martin. Mnoho tváří lidské důstojnosti. pravniprostor.cz, publikováno dne 1. 7. 2015, citováno dne 12. 5. 2020. Dostupné online na: https://www.pravniprostor.cz/clanky/ostatni-pravo/mnoho-tvari-lidske-dustojnosti.
  17. Kolektiv autorů. Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích. 1. vydání. Praha: Diderot, 1999, s. 313.
  18. STÖRIG, Hans Joachim. Malé dějiny filosofie. 8. vydání. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, s. 323.
  19. ZMEŠKAL, Ondřej. Důstojnost jako pojem právní ochrany. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2006/2007, s. 6.
  20. Respektování lidské důstojnosti: příručka pro odbornou výuku, výchovu a výcvik studentů lékařských, zdravotnických a zdravotně-sociálních oborů. 1. vydání. Praha: Cesta domů, 2004, s. 12.
  21. ČAPUCHA, Sebastián. Jak ústavní právo chrání lidskou důstojnost?. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2017, s. 8.
  22. POPOVIČOVÁ, Darina. Lidská důstojnost jako filosoficko-právní pojem. journals.muni.cz, publikováno dne 3/2009, citováno dne 9. 4. 2020. Dostupné online na: https://journals.muni.cz/cpvp/article/download/6586/5975.
  23. WAGNEROVÁ, Eliška. ŠIMÍČEK, Vojtěch. LANGÁŠEK, Tomáš, POSPÍŠIL, Ivo a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 60-61.