Daň z nabytí nemovitých věcí

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání
In-progress.jpg
             Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
             Pomozte naší wiki tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.


Daň z nemovitostí je majetkovou přímou daní, kterou upravuje zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. Jedná se o daň, která se vztahuje k vlastnictví nemovitého majetku, zdanění tedy podléhají výlučně pozemky a stavby.

Rozhodujícím faktorem, který má vliv na tuto daň je skutečnost, že předmětná nemovitost leží na území České republiky. Není tedy podstatné, zda je nemovitá věc ve vlastnictví fyzických či právnických osob majících sídlo nebo místo bydliště na území ČR. Nemovitosti se zdaňují podle místa, kde leží, a to z důvodu, aby nedocházelo ke dvojímu zdanění.[1]

Daň z nemovitostí je složena ze dvou daní, z daně z pozemků a daně ze staveb. Toto rozdělení je důležité především proto, že vlastník pozemku nemusí být nutně vlastníkem stavby (jakožto výjimka z obecného pravidla superficies solo cedit).[2] Z tohoto důvodu probíhá výpočet daně z pozemků a daně ze staveb zvlášť, avšak v rámci jednoho daňového přiznání.[1] U daně ze staveb i u daně z pozemků je zdaňovacím obdobím kalendářní rok a rozhodný je stav k 1. lednu příslušného zdaňovacího období. Poplatník podává daňové přiznání k dani z nemovitostí k příslušnému správci daně, finančnímu úřadu. Pro tyto účely vydává Ministerstvo financí formuláře daňového přiznání a dílčího daňového přiznání na tiskopise.[2] Správu daně z nemovitostí vykonávají územní finanční orgány s tím, že výnosy z této daně plynou do rozpočtu obcí, kde je nemovitost umístěna.

Pokud náleží vlastnické právo k nemovité věci několika subjektům, jsou povinny platit daň společně a nerozdílně, jedná se o solidární odpovědnost spoluvlastníků.[3]

1. Daň z pozemků

Poplatníkem daně z pozemků je obecně subjekt, který je vlastníkem daného pozemku, a to za předpokladu, že má pozemek jednoznačně vymezené hranice, které jsou vyznačeny v katastrálních mapách a jsou vymezeny i v terénu.[4] Předmětem daně z pozemků jsou: orná půda, vinice, chmelnice, zahrady, ovocné sady, louky, pastviny, stavební pozemky a ostatní plochy.[5] Dani podléhají také lesní pozemky, které se využívají k hospodářské činnosti a rybníky s intenzivním a průmyslovým chovem ryb.[6]

Určité pozemky však zákon o dani z nemovitostí osvobozuje od daňové povinnosti. Do této skupiny patří například pozemky, které jsou využívány k celospolečenským zájmům nebo pozemky, které jsou ve vlastnictví státu nebo obcí. Právní úprava umožňuje nepředkládat daňové přiznání poplatníkovi, který má nárok na osvobození od daně, což se děje například v případě pozemků, které jsou ve vlastnictví státu. Osvobození pozemků od daně může být buď trvalé nebo dočasné, kdy obec k tomuto účelu vydá obecně závaznou vyhlášku. Dočasně bývají osvobozeny pozemky, které jsou po rekultivaci. Obce disponují pravomocí osvobozovat pozemky od daně z nemovitostí, které leží na jejich území, ale pouze v případě, že se jedná o pozemky, které byly zasaženy živelní pohromou nebo jde o zemědělské pozemky, které nejsou zahradami.[7]

Výpočet daně z pozemků se skládá z daňového základu, který je třeba vynásobit odpovídající daňovou sazbou. Na celé koruny nahoru je třeba zaokrouhlit jak základ daně, tak i výslednou daň z pozemků. Vzhledem k tomu, že základ daně a sazba daně nejsou pro všechny pozemky jednotné, je třeba rozlišit pozemky do tří kategorií, a to na pozemky zemědělské, pozemky hospodářských lesů a intenzifikačních rybníků a ostatní pozemky.[8]

2. Daň ze staveb a jednotek

Daň ze staveb je uplatňována na stavby, které jsou využívány k bydlení, na stavby sloužící k podnikatelským účelům, dále na bytové prostory a samostatné nebytové prostory. Poplatníkem daně se stává vlastník stavby, jednotky nebo nebytového prostoru. Stejně jako u daně z pozemků však existují jisté výjimky, kdy jsou některé subjekty osvobozeny od daně. Od daně jsou osvobozeny v první řadě stavby a jednotky, které jsou ve vlastnictví státu, církevní stavby, stavby obecně prospěšných společností nebo veřejných vysokých škol.[9]

Základ daně pro všechny typy staveb je jednotný a počítá se na základě zjištěné výměry zastavěné plochy nadzemní části stavby v metrech čtverečních, a to podle stavu k 1. lednu příslušného zdaňovacího období. Zákon však udává různé sazby daně s ohledem na to, k jakému účelu je stavba určena. Sazba daně se dělí celkem na pět skupin: obytné domy, stavby pro individuální rekreaci, garáže, stavby pro podnikatelskou činnost a ostatní stavby.[10]

Správním orgánem, který je příslušný ke správě daně ze staveb je příslušný finanční úřad, v jehož obvodu leží zdaňovaná nemovitost. Daň se vyměřuje dopředu a zdaňovacím obdobím je kalendářní rok. Daňové přiznání podává poplatník příslušnému správci daně. Povinností poplatníka je oznámit finančnímu úřadu skutečnosti, které mohou mít vliv na výpočet daně.[11]

  1. 1,0 1,1 BAKEŠ, M. Finanční právo. 6. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012, s. 218.
  2. 2,0 2,1 JANKŮ, M. Nemovitosti: koupě, prodej a další právní vztahy : [zákon, komentáře, vzory a judikatura]. 2. vyd. Brno: Computer Press, 2007, s. 246.
  3. BAKEŠ, M. Finanční právo. 6. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012, s. 219.
  4. JÁNOŠÍKOVÁ, P.; MRKÝVKA P. a TOMAŽIČ, I. Finanční a daňové právo. Plzeň: Vydavatelství Aleš Čeněk, 2009, s. 334.
  5. JANKŮ, M. Nemovitosti: koupě, prodej a další právní vztahy : [zákon, komentáře, vzory a judikatura]. 2. vyd. Brno: Computer Press, 2007, s. 247.
  6. § 5, odst. 2, zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů.
  7. JÁNOŠÍKOVÁ, P.; MRKÝVKA P. a TOMAŽIČ, I. Finanční a daňové právo. Plzeň: Vydavatelství Aleš Čeněk, 2009, s. 335-336.
  8. JÁNOŠÍKOVÁ, P.; MRKÝVKA P. a TOMAŽIČ, I. Finanční a daňové právo. Plzeň: Vydavatelství Aleš Čeněk, 2009, s. 336.
  9. BAKEŠ, M. Finanční právo. 6. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012, s. 224.
  10. JÁNOŠÍKOVÁ, P.; MRKÝVKA P. a TOMAŽIČ, I. Finanční a daňové právo. Plzeň: Vydavatelství Aleš Čeněk, 2009, s. 339-341.
  11. BAKEŠ, M. Finanční právo. 6. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012, s. 228.