Definiční znaky autorského díla

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Pojmové znaky autorského díla

Institut autorského díla je vymezen ustanovením § 2 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen „autorský zákon“). Aby určitý nehmotný duševní výtvor mohl být kvalifikován ve smyslu uvedeného ustanovení jako autorské dílo a požíval autorskoprávní ochrany, je potřebné, aby kumulativně naplnil objektivní legální kritéria (pojmové znaky), stanovené autorským zákonem. In concreto se posuzuje naplnění těchto zákonných kritérií:

  1. jedná se o výsledek tvůrčí činnosti autora;
  2. výsledkem tvůrčí činnosti je jedinečné, neopakovatelné dílo;
  3. dílo musí být objektivně a smyslově vnímatelné, jedná se tedy o zhmotnění duševní činnosti v podobě vědecké, umělecké či literární

Kritérium tvůrčí činnosti

Pojmový znak tvůrčí činnosti naplní pouze takový duševní výtvor, jenž je výsledkem činnosti autora (fyzické osoby), v němž se odráží jeho fantazie, představivost při užití jedinečných osobních vlastností tvůrce výtvoru a bez nichž by nemohl být konečný výsledek dosažen.[1] Autorské dílo tak dle uvedeného musí představovat nezaměnitelnou osobní činnost charakteru zhotovitele, neodmyslitelně spjatou s osobními vlastnostmi autora. Za osobní vlastnosti autora přitom považujeme schopnost tvořit literárně, jinak umělecky či vědecky. Z tohoto vyplývá, že svou povahou nemůže být autorské dílo vytvořeno pouze kopírováním, opakováním či mechanickou rutinou. Nemůže jít rovněž ani o netvůrčí seskupení již vytvořených cizích děl.[2] K požadavku na činnost autora, aby tato vykazovala tvořivý charakter, je vhodné rovněž poznamenat, že „předmětem autorského práva nemůže být to, co existuje bez ohledu na tvůrčí činnost autora, nebo to, co je předem do té míry objektivně determinováno tak, že při splnění určitých podmínek by dvě osoby mohly nezávisle na sobě dospět k témuž výsledku“.[3]

Kritérium jedinečnosti

Požadavek jedinečnosti ztotožňujeme se statistickou neexistencí dvou stejných děl, tedy jeho neopakovatelností. „Jedinečnost díla je chápána jako kvantitativní kritérium „objemu“ vynaložené tvůrčí individuality.“ [4] Z hlediska požadavku na faktickou nemožnost existence dvou shodných výtvorů duševní činnosti tudíž z autorskoprávního pohledu není možné, aby ochrany požívala dvě totožná či téměř totožná díla. V případě existence dvou stejných děl bude nutné jedno dílo považovat za plagiát druhého, nebo uvažovat nad tím, že žádné z děl nenaplňuje podmínky pro přiznání ochrany autorským zákonem.[5] V jedinečném díle se tak střetává prvek osobitosti autora, jeho jedinečné vlastnosti a současně i prvek původnosti (tzv. originality), znamenající novost, neotřelost díla. Současný autorský zákon upouští výslovně od požadavku jedinečnosti díla u určitých druhů výtvorů (tzv. fiktivní díla – počítačové programy, fotografie a databáze), a to dle ustanovení § 2 odst. 2 autorského zákona. V případě uvedených výtvorů postačí naplnění požadavku na kritérium původnosti v tom smyslu, že jsou autorovým vlastním duševním výtvorem.[6]

Kritérium zhmotnění a druhu díla

Zhmotnění nehmotného statku je dalším zákonným kritériem pro posouzení, zda je dílo chráněno AutZ. Nevyžaduje se zachycení díla do hmotného nosiče trvalým či dočasným způsobem, postačí pomíjivě zhmotněné vyjádření díla, např. „ochrany požívá hudební skladba, byla-li myšlenka zhmotněna, čili skladba realizována tím, že byla zahrána; skladba nemusí být nikde nahrána ani zaznamenána na notový papír“.[7] Z tohoto pohledu má každé dílo alespoň po určitou pomíjivou dobu svůj hmotný podklad (hmotný substrát). Materializace díla musí být objektivně smyslově vnímatelná dalšími osobami. Třetí osoba musí být schopna alespoň bezděčně (např. podprahově) vnímat výtvor z vnitřního duševního života autora.[8] „Myšlenkový obsah není sám o sobě předmětem ochrany, jejím předmětem je výlučně její tvůrčí ztvárnění,“[9] do vnímatelné podoby. Podoba zhmotnění, tedy charakter díla musí dle zákona odpovídat vědecké (vědecká slovesná díla, kartografická díla, jiná vědecká díla), umělecké (např. hudební, divadelní, fotografická či díla vytvořená obdobným postupem jako fotografie, audiovizuální, výtvarná, architektonická apod.) či literární (slovesná díla vyjádřená mluveným slovem, psaným slovem, dále díla odborná či jiná žurnalistická díla) podobě.[10]

Posuzování pojmových znaků díla

Zda naplňuje konkrétní duševní výtvor autora legální pojmové znaky autorského díla, není otázkou odborného posouzení, nýbrž otázkou právní, jejíž řešení náleží do pravomoci soudů. Pro zodpovězení této právní otázky pro případ soudního řízení však není zapovězeno soudu či účastníkům řízení, aby se obrátili na znalce se žádostí o odborné znalecké posouzení mimoprávní skutečnosti. „Znalci, popř. jiné osobě s odbornými znalostmi, by měly být položeny takové otázky, které vycházejí z legálních pojmových znaků děl podle autorského zákona.“[11] Konečné rozhodnutí o posouzení, zda duševní výtvor je či není autorským dílem, je však vždy právní otázkou, o níž rozhodne ve sporu mezi stranami příslušný soud.
  1. CHALOUPKOVÁ, Helena. HOLÝ, Petr. In Autorský zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 7 (§ 2 autorského zákona).
  2. TELEC, Ivo. TŮMA, Pavel. In Autorský zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 17 (§ 2 autorského zákona).
  3. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1345/2009.
  4. TELEC. TŮMA. In Autorský zákon, s. 19 (§ 2 autorského zákona).
  5. Tamtéž, s. 22 (§ 2 autorského zákona).
  6. Tamtéž, s. 20.
  7. CHALOUPKOVÁ. HOLÝ. In Autorský zákon, s. 7 (§ 2 autorského zákona).
  8. TELEC. TŮMA. In Autorský zákon, s. 22 (§ 2 autorského zákona).
  9. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1345/2009.
  10. TELEC. TŮMA. In Autorský zákon, s. 21, 23-31 (§ 2 autorského zákona).
  11. Tamtéž, s. 23 (§ 2 autorského zákona).