Demokracie

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Demokracie je pojem, který má stovky definic. Neexistuje žádná oficiální, která je považována za tu pravou a jedinou. Obecně se však demokracie chápe jakožto vláda lidu - tato definice je odvozená od řeckých slov demos = lid a kratos = vláda. Podrobnější definicí by pak bylo: Demokracie je státní zřízení, kde vládní moc náleží lidu a je jím vykonávaná zprostředkovaně (zastupitelská demokracie) nebo přímo (přímá demokracie).
Demokracii můžeme chápat jako určitý ideál a cíl založený na určitých hodnotách a současně jako formu vlády, která tyto hodnoty uplatňuje. I přesto, že tento pojem není nijak specificky definován, neodmyslitelně s ním souvisí volby, bez nichž by demokracie nebyla demokracií.

Základní znaky demokracie

První 3 znaky připomínají základní vymezení A. Lincolna při projevu v Gettysburgu v roce 1863 - vláda lidu, lidem a pro lid. Mezi znaky demokracie tak můžeme například řadit:

Vláda lidu / suverenita lidu

a) třídní pojetí: ve společnosti by měly existovat jenom spřátelené třídy

b) obecné pojetí: obecná pravidla konstitucionalismu (vláda většiny, ochrana menšiny, vláda na čas)

Vláda pro lid

Tento bod ztělesňuje myšlenku, že ideálně by měla vládní moc sloužit ve prospěch celé společnosti. Společnost by měla mít možnost kontrolovat nositele moci a popřípadě ho i vyměnit.

Vláda lidem

Lid je ten, který má podstatný vliv na vládní moc. Lid může vládnout přímo, polopřímo či v zastoupení.

Pluralita

Respektování plurality názorů, pluralita politických stran, náboženského vyznání, ... Stav plurality je možný díky fungování určitých principů:

  • princip většiny - Nikdy nelze vyhovět všem, pluralita předpokládá střetávání různých názorů a stanovisek, proto je vždy důležité rozhodnout na základě přání většiny.
  • princip ochrany menšiny - Tento princip se projevuje různě, například jako: vláda na určité období (to umožňuje i menšině stát se většinou), poměrné zastoupení při volbách, ...
  • princip vlády na čas - Projevem tohoto principu je to, že je pevně stanovená délka volebního období. Je tedy zaručená možnost změny nositele moci.
  • princip vyloučení násilné vlády - Díky tomuto principu je zachována pluralita a existují legální prostředky na její ochranu.
  • princip práva na odpor - souvisí s principem na vyloučení násilné vlády, ale dovádí jej do konce. Jou zde tedy legální prostředky k projevení nesouhlasu.
  • princip konsensu - Do politické soutěže může vstoupit pouze ten, kdo uznává její základní pravidla.


Rovnost členů společnosti

Všichni mají možnost účastnit se rozhodování o veřejných záležitostech. Účast jednotlivých členů společnosti má naprosto stejnou váhu.

Svoboda

Je chápána jako ničím neomezovaná účast na rozhodování celku. Spíše než o svobodu jedince jde o svobodu občanské společnosti

Vládnutí v podmínkách právního státu

Jsou dodržovány určitá pravidla, jako například: existuje hierarchie norem, uplatňování státní moci pouze v mezích stanovených zákonem, dělba moci a zakotvení jednotlivých složek moci Ústavou, nezávislost soudů a soudců, ochrana základních práv a svobod soudní mocí, právo na spravedlivý proces, ...

Rovnost před zákonem a před soudem

Před zákonem i soudním dvorem jsou obě strany rovnocenné, nemůže se stát, že by jedna byla od začátku příliš privilegovaná.

Definované trestné činy, tresty, zákaz retroaktivity

Pro fungování systému a demokracie je nutné, aby byly trestné činy a odpovídající tresty řádně definovány. Retroaktivita je zpětné působení zákonů, což je v demokratické společnosti nemožné, jelikož by to ničilo právní jistotu. [1]


Druhy demokracie

Přímá demokracie - Je založena na přímé účasti občanů. Prováděna je prostřednictvím referenda, lidové iniciativy, plebiscitu, občanského podnětu, ...

Polopřímá demokracie - Jedná se o systém, kdy je zastupitelská demokracie obohacena o metody přímé účasti občanů.

Nepřímá demokracie - Nebo-li zastupitelská demokracie. Je založena na principu volených zástupců, kteří reprezentují zájmy svých voličů. Základní formou nepřímé demokracie jsou volby, které se pravidelně opakují.

Modely demokracie

Majoritní demokracie

Často charakterizována jako tzv. westminsterský model, se vyznačuje následujícími rysy:

  1. výkonná moc je soustředěna do rukou „jednobarevné“ vlády
  2. vláda fakticky dominuje nad parlamentem, může se opírat o parlamentní většinu
  3. bikameralismus (systém dvou komor) má asymetrický charakter, rozhodující pravomoci jsou v rukou nižší komory
  4. systém 2 stran, což znamená, že i při existenci většího počtu stran bojujících o moc získávají moc 2 velké

strany

  1. rivalizace mezi stranami má jednorozměrný charakter – předmět sporu je především ekonomická a sociální politika
  2. většinový volební systém poměrné (relativní) většiny, takže zvolen je ten kandidát, který získá víc hlasů než jeho soupeři
  3. unitární (jednotná) územně organizační struktura státu
  4. „nepsaná“ ústava, takže lze mluvit o neomezené suverenitě parlamentu
  5. omezená aplikace takových institutů přímé demokracie, jakými jsou referendum, lidová iniciativa, ...

Majoritní demokracie je uplatňována ve Velké Británii. V 80. letech fungovala i na Novém Zélandu, Irsku, Lucembursku, Švédsku a Norsku.

Konsociační demokracie

Představuje takový způsob rozhodování, na němž se podílejí všichni, kterých se rozhodování týká. Jsou pro ni příznačné následující rysy:

  1. tzv. velké koalice, vládní i parlamentní s účastí tak velkého počtu stran, jak je to možné
  2. vzájemné veto, kterým disponují všechny menšiny
  3. volební systém je proporcionální (poměrného zastoupení), aby se dostaly do parlamentu i malé politické strany
  4. zajištění vysokého stupně samosprávy menšin v otázkách, které jsou jejich výlučnou záležitostí
  5. ve věcech obecného zájmu by měly rozhodovat všechny menšiny se zhruba proporcionálním stupněm vlivu
  6. v ostatních záležitostech je však možné ponechat rozhodnutí a jejich výkon menšinám

Tento model je uplatňovaný například v Nizozemí, Belgii, Švýcarsku, Švédsku, ...

Konsenzuální demokracie

Její podstatou je podle Lijpharta snaha nahradit princip většiny ohraničením,rozšířením nebo podílem na moci mnoha způsoby. A za její rysy považuje:

  1. vytváření tzv. velkých koalic, což umožňuje účast na moci většího počtu stran
  2. formální i neformální dělba moci
  3. symetrický bikameralismus, který umožňuje zastoupení menšin, a to především díky způsobu, jakým je konstituována tzv. vyšší komora
  4. systém více stran spočívá nejen v samotném počtu, ale zejména ve skutečnosti, že žádná z těchto stran není schopna získat většinu mandátů
  5. vícerozměrný charakter rivalizace mezi politickými stranami spočívající v několika rovinách sporných otázek, především spory mezi národnostními a etnickými menšinami, popř. spory na náboženském základě
  6. volební systém poměrného zastoupení, jehož cílem je takové rozdělení mandátů v parlamentně, které v maximálně možném měřítku odpovídá volebním preferencím včetně podpory malých politických stran
  7. psaná ústava a veto menšin, tedy existence takové ústavy, která má vyšší právní sílu a je schvalována či měněna zvláštní procedurou (tzv. kvalifikovanou většinou), která vyžaduje dosažení kompromisu mezi různými společenskými skupinami, resp. jejich politickými reprezentanty.

Dle Lijpharta existují pouze stát, které se tomuto modelu blíží, ale nikdo ho nedosáhl v čisté formě.

[2]
  1. FILIP, Jan a Jan SVATOŇ. Státověda. 5. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011. ISBN 9788073576851. str. 134 - 138
  2. KROUPA, Jiří. Politologie nejen pro právníky. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012. ISBN 978-80-7357-943-2. str. 25 - 27