Depositum

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Depositum neboli úschova je kontrakt, kdy deponent odevzdává druhému (depositář) věc do opatrování - dotyčný má věc hlídat, pečovat o ni, ale nesmí ji používat. Může jednat pouze o věci individuálně či genericky určené, movité a nespotřebitelné. Účelem úschovy je, aby věc byla bezplatně (lukrativní právní vztah) opatrována pro deponenta. Řadí se mezi obligationes re contracte (reálné kontrakty). Jedná se o dvoustrannou nerovnou obligaci.[1] Depositář má věc pouze v detenci (není tak ani držitelem věci ani k ní nemá vlastnické právo). Již v zákoně 12 desek byla dána proti depositáři žaloba pro zpronevěru věci, která u něj byla uschována, v takovém případě byla taková žaloba specifikována jako actio in duplum, jelikož byla na dvojnásobek hodnoty předmětu deposita. Po přechodu do principátu bylo na depositum nahlíženo jako na plnohodnotný kontrakt.[2]

Je zde absolutní restituční závazek, tedy depositum je třeba vrátit i zloději. Depositáři byla však také poskytnuta určitá forma ochrany, kdy mohl využít zadržovacího práva, aby se domohl náhrady vyložených nákladů či utrpěné škody.[3]

Subjekty

Deponent

Je povinen nahradit depositáři náklady, které vynaložil na zachování či zlepšení stavu uchované věci. Taktéž je povinen mu zaplatit případnou škodu, která vznikla jeho (deponentovou) vinou, nebo deliktem deponovaného otroka.[4]

Depositář

Depositář je povinen vrátit věc zpět deponentovi, a to v nezhoršeném stavu včetně příslušenství a případných plodů. Jestliže se stav zhoršil bez jeho viny pak za to není odpovědný. Depositář tak ručí pouze dolus (zlý úmysl) nikoli za culpu (nedbalost). Za Justiniánského práva však byla na úroveň zlého úmyslu postavena i hrubá nedbalost (culpa lata) a depositář tedy ručí i za ni. Odpovědnost depositáře bylo možné zvýšit pomocí smluvního ujednání. Taktéž nesmí depositář věc užívat, pokud ji užívá pak spáchá furtum usus.[5]

Ochrana

Actio depositi directa – deponent se pomocí ní domáhá vrácení neporušené uschované věci včetně jejich případných plodů. Dle zákona 12 desek zní tato žaloba na duplum – tedy na dvojnásobek hodnoty předmětu úschovy.

Actio depositi contraria – depositář se pomocí ní může domáhat vrácení nákladů, které vynaložil na zachování či zlepšení stavu uschované věci. Pomocí této žaloby se může domáhat i nahrazení škody, která mu byla způsobena z důvodu úschovy věci. K zajištění těchto svých nároků může využít zadržovací právo k věci (ius retentionis).

Actio furti – může jí být žalován depositář, pokud spáchá furtum usus.[6]

Zvláštní typy Deposita

Depositum miserabile

Nutné depositum neboli depositum miserabile bylo uzavíráno za nějaké katastrofy (požár, zemětřesení, …), kdy deponent nemá jinou možnost volby.[7]

Depositum irregulare

Depositum irregulare či nepravidelná úschova byla nazývána úschova peněz či jiných zastupitelných věcí. Kdy depositáři bylo dovoleno tyto zastupitelné věci užívat, jelikož byl povinen vrátit pouze stejnou hodnotu (množství) nikoli věci in specie (přesně ty co obdržel). Toto depositum bylo užíváno především pro bankéřské účely, kdy bylo možné sjednat i určitý úrok.

Vzhledem ke struktuře tohoto deposita se v klasickém právu považoval spíše za mutuum (zápůjčku) než za depositum jako takové. Od justiniánského práva je však řazeno mezi deposita.[8]

Depositum in seqeustrem

Sequester bylo označení pro člověka, kterému několik osob (mezi kterými je veden spor o vlastnictví věci) svěřilo určitou věc (movitou či nemovitou), ohledně níž mělo být rozhodnuto (jednalo se tedy o předmět sporu). Sequester tak má vydat věc vítězi sporu. Proti sequesterovi existovala specifická žaloba – actio sequesteria. Sequesterovi náleží odvozená držba.

Od běžného deposita se tak liší tím, že může být zřízeno větším množstvím lidí, a jeho předmětem může být i věc nemovitá.[9]

  1. VÁŽNÝ, Jan. Římské právo obligační I.. Bratislava, 1924. s 70
  2. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s.678
  3. BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932. Knihovna českého akademického spolku "Právník" v Brně. s. 512-513
  4. BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932. Knihovna českého akademického spolku "Právník" v Brně. s. 513
  5. VÁŽNÝ, Jan. Římské právo obligační I.. Bratislava, 1924. s 71-72
  6. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. 2. upravené vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2016. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-566-1. s. 179
  7. BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932. Knihovna českého akademického spolku "Právník" v Brně. s. 513
  8. VÁŽNÝ, Jan. Římské právo obligační I.. Bratislava, 1924. s 72- 73
  9. VÁŽNÝ, Jan. Římské právo obligační I.. Bratislava, 1924. s 74