Eugen Ehrlich

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Eugen Ehrlich (1862-1922) byl rakouský právník a romanista, je považován za jednoho ze zakladatelů právní sociologie.

Život a dílo

Narodil se 14. září roku 1862 v Czernowitzi v dnešní Ukrajině jako Elias Ehrlich, syn advokáta Simona Ehrlicha a jeho ženy Eleonory Donnenfeldové, studoval právo v polštině a němčině, nejprve na univerzitě v Czernowitzi, poté v Lembergu[1] a nakonec na Vídeňské univerzitě, kde později dosáhl titulu docenta. V roce 1898 se vrátil do rodné Czernowitzi, učil římské právo na místní univerzitě a působil na pozici rektora.[2] V roce 1914 byl nucen uprchnout na západ před ruskou invazí. Usadil se ve Vídni, po skončení války pobýval ve Švýcarsku. Návratu k akademické kariéře v Czernowitzi (která se po první světové válce připojila k Rumunsku) mu nebylo dovoleno, kvůli jeho prohabsbursko-uherskému postoji. Umřel ve Vídni v roce 1922 ve věku 59 let. Je autorem několika významných děl v oblasti sociologie, mezi nimi O mezerách v právu (Über die Lücken im rechte, 1888) nebo Základy sociologie práva (Grundlegung der Soziologie des Rechts, 1913).[3]

Teorie živého práva

Ehrlich ve svém díle rozlišuje tři zdroje/druhy práva: právo státní (Staatsrecht; jejímž zdrojem jsou státem vytvořené zákony) a s ním pevně provázané právo juristů (tedy právo právních profesionálů) a třetí, dle Ehrlicha nejdůležitější, právo faktické (Tatsachen des Rechts; právo společnosti). Hlavní role práva je dle Ehrlicha vytvářet řád uvnitř společnosti a ve většině případů tyto normy, podle kterých lidé regulují a koordinují své chování, nejsou vytvořeny státem, ale pochází ze společenských struktur a institucí, kterých jsou lidé součástí.[4] Společnost Ehrlich tedy vnímá jako zdroj práva i regulační sílu zároveň – právo tvoří, mění a trestá jeho porušení. Státní právo tedy samostatně „naživu“ není, ale může obsahovat odraz norem vytvořených společností, stejně tak může být i zcela „mrtvé“, existující pouze v textech a bez toho, aby mělo nějaký dopad na život členů společnosti.[5] Společenské právo může být ve střetu s právem státním, může je potlačit nebo pozměňovat jeho význam.

Je nutné poznamenat, že Ehrlich nevnímá společnost jako jednolitou masu, ale jako seskupení různých skupin, svazů, od rodin až po zaměstnance jedné továrny, včetně etnických skupin. Živé právo v této struktuře tedy není vázáno na zemi, není ohraničeno teritoriálně, je záležitostí osobní.[6] Tuto teorii stavěl mimo jiné i na pozorování chování obyvatel Haliče, kteří, přestože u nich v té době bylo platné rakouské právo, zachovávali „živé právo“, tedy žili podle principů pozorovatelných v jejich skutečném chování – Ehrlich tedy za živé právo označuje takové, které prostupuje lidským životem.[7] Cílem této teorie je zajistit, aby se právo tvořené státem příliš neodchylovalo od práva živého – protože takové právo dle Ehrlicha nemůže být efektivní.[8]

Vznik práva

Ehrlich rozlišuje zdroje práva do čtyř kategorií: praxe (Übung), panství (Herrschaft), držba (Besitz) a projev vůle (Willenserklärungen).[9] Praxe, „zvyk doby minulé se stane normou doby budoucí“, tvořil řád uvnitř klanu a má i místo v dnešních organizacích, vyplňuje mezery či nejasnosti. Nejvíce se však v současnosti projevuje v rodinných vztazích.[10] Panství označuje vztahy mezi ovládanými a ovládajícími, Ehrlich tento vztah odlišuje od vztahů nadřízenosti a podřízenosti uvnitř určité organizace tak, že rozkazy uvnitř takové organizace jsou udělovány v zájmu této organizace, v případě panství v zájmu samotného jedince, který rozkazuje. Odlišuje dále panství založené na rodinných vazbách (vztah mezi dítětem a otcem) a panství se zdrojem ve společnosti (např. otroctví). Je vždy výsledkem nedostatečné ochrany ovládané osoby.[11] Držba, ve smyslu skutečné možnosti kontroly nad danou věcí. Zda je držba respektována není otázka určena svou úpravou ve vlastnickém právu, ale samotným životem, z čehož následně pramení právní úprava vlastnictví, zvláště její ochrana.[12] Jako poslední přichází na řadu projev vůle, který dle Ehrlicha v historii práva nabývá dvě hlavní podoby: smlouva a testament, poslední vůle.[13]

Vliv

Hnutí volného práva

Eugen Ehrlich může být považován za předchůdce hnutí volného práva, pro které položil základy ve svém díle Volné nacházení práva a teorie volného práva (Freie Rechtsfindung und freie Rechtwissenschaft, 1902). Představitelé (mezi nimi například Herman Kantorowicz) tohoto hnutí navazovali na jeho kritiku přílišného formalismu, který byl v té době tak rozšířený.[14]

Kelsenova kritika

Ehrlich nebyl bez kritiků – a jedním z nejvýznamnějších byl Hans Kelsen, dle kterého lze k právu přistupovat s dvou úhlů – co by mělo být (Sollen) a co je (Sein), což koresponduje se dvěma způsoby studia práva. První z nich, normativní studium práva, zkoumá, která pravidla jsou platná. Druhý způsob studia, sociologie práva, zkoumá určitou skutečnost a snaží se pro ni najít kauzální vysvětlení. Kelsen považuje oba tyto způsoby studie práva za hodnotné, ale není je možné je promíchat, což je dle Kelsena Ehrlichova chyba.[15]

  1. NEZHURBIDA, Sergiy a kol. Bibliographic Index. Malaga: Vernon Press, 2018, s. 17-18.
  2. EPPINGER, Monica. Governing in the Vernacular: Eugen Ehrlich and Late Habsburg Ethnography. In HERTOGH, Marc. Living Law: Reconsidering Eugen Ehrlich. Portland: Hart Publishing, 2009, s. 22.
  3. NEZHURBIDA. Bibliographic Index, s. 18-21.
  4. VAN KLINK, Bart. Facts nad Norms: The Unfinished Debate between Eugen Ehrlich and Hans Kelsen. Tilburg: Tilburg University, 2006, s. 2-4. Citováno dne 14.12.2019. Dostupné online na: https://ssrn.com/abstract=980957.
  5. COTTERRELL, Roger B. M. Living Law: Studies in Legal and Social Theory. New York: Routledge, 2016, s. 57-58.
  6. PAPERNDORF, Knut a kol. Eugen Ehrlich´s sociology of law. Berlin: LIT Münster, 2014 s. 44.
  7. COLOTKA, Peter. KÁČER, Marek. BERDISOVÁ, Lucie. Právná filozofia dvadsiateho storočia. Praha: Leges, 2016, s. 78.
  8. PAPERNDORF. Eugen Ehrlich´s sociology…, s. 48.
  9. VAN KLINK. Facts and Norms..., s. 2-3.
  10. EHRLICH, Eugen. Fundamental Principles of the Sociologu of Law. New Jersey: Transaction Publisher, 2002, s. 85-86.
  11. Tamtéž, s. 87-88.
  12. Tamtéž, s. 93-94.
  13. Tamtéž, s. 104.
  14. COLOTKA a kol. Právná filozofia…, s. 84.
  15. VAN KLINK. Facts and Norms..., s. 5-6.