Exekuční řízení

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Úvod

Exekuční právo je považováno za nejformálnější řízení v rámci civilního práva procesního. Tato skutečnost je způsobena především projevem principu legálního pořádku. Tento princip se projevuje konkrétně tím, že je zákonem přesně stanoveno, v jakých následcích krocích má řízení probíhat. V rámci exekučního řízení se ale také setkáváme s řadou dalších principů. Mezi všeobecné principy řadíme, kromě principu legálního pořádku, také princip projednací, princip přímosti a veřejnosti, dispoziční princip a princip volného hodnocení důkazů. Mezi specifické principy, které se v rámci exekučního řízení projevují, řadíme princip proporcionality exekuce, principy obrany a ochrany povinného a třetích osob a princip formalizace předpokladů výkonu rozhodnutí.

Dá se říci, že určitým specifikem u nás je takzvaná dvojkolejnost právní úpravy, která spočívá v tom, že exekuční řízení u nás upravují zejména dva právní předpisy, a to zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „OSŘ“) a zákon č. 120/2001 Sb., exekuční řád (dále jen „EŘ“) a exekuci provádějí dva subjekty, soud (výkon rozhodnutí) a soudní exekutoři (exekuce podle EŘ). Konkurence těchto dvou oblastí je řešena tak, že je upřednostněn normativní rámec podle OSŘ a jeho subsidiární aplikace na exekuci exekutorskou.

Pro účely tohoto článku se budeme zabývat pouze vymezením rozdílů mezi vykonávacím řízením podle OSŘ (§ 251an. OSŘ) a exekučním řízením podle EŘ, které spočívají v samotném řízení.

Subjekty

Ještě před vymezením odlišností mezi průběhem vykonávacího řízení a exekučního řízení, je třeba poukázat také na odlišnost, která je patrná co do subjektů řízení.

Subjektem v obou případech je exekuční soud. Ve vykonávacím řízení podle OSŘ je věcně příslušným vždy okresní soud – jde zde o aplikaci ustanovení § 9 odst. 1 a § 252 OSŘ s tím, že v návaznosti na to aplikujeme také § 85an. OSŘ. Místně příslušným soudem ve vykonávacím řízení je tedy obecný soud povinného, není-li stanoveno jinak. Tento obecný soud povinného zjišťujeme právě za pomocí aplikace ustanovení § 85an. OSŘ.

Výlučná místní příslušnost je poté stanovena pro výkon rozhodnutí týkající se vymožení výživného pro nezletilé dítě, pro výkon rozhodnutí postižením závodu a pro výkon, který se týká nemovité věci a současně nejde o postižení závodu.

V rámci řízení podle EŘ je potom příslušnost soudu upravena v ustanovení § 45 EŘ – věcně příslušným je vždy okresní soud a místně příslušný je ten, v jehož obvodu má povinný místo svého trvalého pobytu.[1] Fakt, že je místně příslušným soudem soud, v jehož obvodu má povinný svůj trvalý pobyt, je nejvýraznějším rozdílem mezi místní příslušností podle OSŘ a podle EŘ. Skutečnost, že je tedy bydliště povinného někde jinde, než je uvedeno v administrativě (tedy že pobývá ve skutečnosti jinde, než kde má uveden trvalý pobyt), je tedy v tomto případě zcela irelevantní.

Dalšími subjekty jsou zde účastníci řízení, jimiž jsou oprávněný a povinný. Oprávněným je samozřejmě ten, komu má být plněno, tedy ten, komu svědčí právo z exekučního titulu a povinným je naopak ten, který má povinnost plnit.

Soudní exekutor je dalším subjektem, který je nutno v tomto článku zmínit. Tento subjekt se vyskytuje pouze v rámci exekučního řízení dle EŘ– v rámci exekučního řízení dle OSŘ jej jako subjekt řízení nenajdeme. Soudní exekutor však může plnit roli vykonavatele v případě, kdy jej soud v rámci vykonávacího řízení k tomuto úkonu pověří. V takovém případě však exekutor nebude subjektem vedoucím exekuční řízení, ale soudním vykonavatelem, který reprezentuje soud.

Dále je třeba od subjektů odlišit osoby zúčastněné na exekučním řízení – jedná se o osoby, které nejsou účastníky řízení, ale mají postavení osob toliko zúčastněných. Například jde o plátce mzdy, jde-li o způsob provedení exekuce prostřednictvím srážek ze mzdy povinného.

Výkon rozhodnutí podle části šesté OSŘ

Soudní výkon rozhodnutí je jednou z alternativních možností, jak vymoci splnění povinnosti na základě vykonatelného rozhodnutí. Zde se vymáhání splnění povinnosti děje prostřednictvím řízení podle OSŘ. Úkony soudu zde činí soudce, soudní vykonavatel, případně jiný zaměstnanec soudu.

Průběh výkonu rozhodnutí můžeme rozčlenit do dvou fází, a to do fáze nařízení výkonu rozhodnutí a do fáze samotného provedení výkonu rozhodnutí.

Fáze nařízení výkonu rozhodnutí

Exekuční řízení bývá členěno do tří stádií. Prvním z nich je stádium před nařízením výkonu rozhodnutí (spočívajícím ve fakultativních úkonech před zahájením řízení), druhým je samotný návrh na výkon rozhodnutí a následné třetí spočívá v samotném nařízení výkonu rozhodnutí.[2]

Fáze před nařízením výkonu rozhodnutí

Ve fázi před nařízením výkonu rozhodnutí se mohou činit tzv. fakultativní úkony. Tyto se činí před úplným zahájením řízení a řadíme mezi ně např. výzvu k dobrovolnému splnění povinnosti, pomoc se zjištěním bydliště (jde-li o věc týkající se výživného pro nezletilé dítě), výzva ke sdělení údajů a v neposlední řadě také prohlášení o majetku (tzv. vyjevovací přísaha). Všechny tyto úkony slouží k tomu, aby soud zjistil co nejvíce informaci o povinném (tedy o tom, kdo je povinný k plnění povinnosti). Z těchto fakultativních úkonů věnujme pozornost zejména výzvě ke sdělení údajů a prohlášení o majetku.

Výzva ke sdělení údajů je výzva, prostřednictvím které se soud snaží zjistit konkrétní informace o povinném – tedy například plátce mzdy, číslo jeho účtu apod. Povinný má potom od doručení této výzvy povinnost tyto údaje sdělit. Nesplnění této povinnosti bývá potom sankcionováno pořádkovou pokutou.

Prohlášení o majetku (§ 260d OSŘ) – tzv. vyjevovací přísaha. Jde o situaci, kdy soud předvolá a v případě, že se dobrovolně nedostaví, i předvede povinného za účelem toho, aby sdělil soudu svůj majetek – aby učinil prohlášení o majetku. V momentě, kdy je povinný předveden a uvede nepravdivé informace, páchá trestný čin, konkrétně trestný čin podle ustanovení § 227 zák. č. 40/2009Sb., trestního zákoníku (dále jen „TZ“), tedy trestný čin „Porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku“. V takovém případě potom následují sankce uvedené ve zmíněném trestněprávním ustanovení. V souvislosti s prohlášením o majetku je také vhodné poukázat na ustanovení § 260h OSŘ, které je jakousi pojistkou proti tomu, aby se povinný zbavoval svého majetku poté, co mu bylo doručeno předvolání k prohlášení o majetku, a tím svého věřitele zkracoval – takové právní jednání je vůči oprávněnému neúčinným. Neúčinné bude však jen to, které věřitele skutečně zkracuje (nikoli například zakoupení rohlíku v obchodě, nebo jízdenky na autobus).

Fáze nařízení výkonu rozhodnutí začíná samotným podáním návrhu na výkon rozhodnutí – jeho obecné náležitosti nám stanoví zákon v ustanovení § 42 odst. 4 OSŘ a zvláštní jsou stanoveny v ustanovení § 261 odst.1 OSŘ. V návrhu musí být uvedeno rodné číslo povinného a musí být také uveden způsob, jakým má být povinnost splněna. Tento fakt, tedy nutnost uvedení způsobu, jakým bude exekuce provedena, je výrazným odlišujícím znakem oproti exekuci vedené podle EŘ – tam oprávněný nemusí navrhovat způsob provedení exekuce, jelikož ho exekutor zvolí sám. Další obsah návrhu se poté tedy logicky odvíjí od toho, jaký způsob exekuce byl oprávněným zvolen, například jde-li o zvolení způsobu splnění povinnosti srážkami ze mzdy, pak je nutné uvést plátce mzdy, číslo účtu povinného atd. Návrh na výkon rozhodnutí tedy musí obsahovat náležitosti stanovené viz. Výše a krom toho je také nezbytné, aby byl k návrhu připojen i stejnopis rozhodnutí, které stanovuje, že je povinný povinen plnit povinnost. Toto rozhodnutí musí být zároveň opatřeno doložkou vykonatelnosti, kterou opatří soud, jež o celé věci rozhodoval.

V rámci této fáze dochází k přezkumu podmínek, které musí být splněny. Jsou-li tyto podmínky splněny, dochází pak k autoritativnímu rozhodnutí ze strany soudu, že dojde k exekuci. Nejsou-li splněny všechny podmínky, pak soud nařízení výkonu rozhodnutí zamítá. Dojde-li ze strany soudu k nařízení výkonu rozhodnutí stanoveným způsobem, rozhodne soud také o povinnosti nahradit náklady výkonu rozhodnutí.

Nařízení výkonu rozhodnutí

Zde v rámci nařízení výkonu rozhodnutí, které nařídí soud svým rozhodnutím jsou dva důležité časové okamžiky. Prvním je doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí a druhým je nabytí právní moci tohoto usnesení.

Podle ustanovení § 253 odst. 1 OSŘ se výkon rozhodnutí nařídí zpravidla bez slyšení povinného. Jednání je pak nařízeno jen tehdy, považuje-li to soud za nutné nebo stanoví-li to zákon.

Jakmile je nařízen výkon rozhodnutí, postupuje dále soud z úřední povinnosti, a to až do doby, než bude pohledávka oprávněného uspokojena, nebo dokud se nevyčerpá předmět řízení o výkon rozhodnutí nebo dokud nebude výkon rozhodnutí zcela zastaven. Jsou však případy, kdy zákon stanoví, že soud má postupovat dál pouze na návrh oprávněného (např. § 327 odst. 1 OSŘ, nebo § 345 odst. 3 věta třetí OSŘ) – v takových případech tedy rozhoduje aktivita oprávněného.[3]

Jakmile usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nabyde právní moci, končí celá tato první fáze a přesouváme se do fáze provedení výkonu rozhodnutí. Proti tomuto usnesení je odvolání přípustné, avšak pouze z takových důvodů, které jsou pro nařízení výkonu rozhodnutí podstatné – tedy například se zde nelze odvolat pro důvod, že povinný před vydáním tohoto usnesení již svou povinnost splnil, jelikož v takovémto případě mu zákon přiznává možnost obrany – k tomu více viz. Článek o možnostech obrany povinného.

Až v momentě, kdy se usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí stane vykonatelným, tak začne soud činit potřebné kroky (nejde-li o výjimky, o nichž zákon stanoví, že mají být provedeny již po vydání usnesení nebo naopak až po právní moci).

Fáze provedení výkonu rozhodnutí

Podle ustanovení § 265 odst. 1 OSŘ se soud po nařízení výkonu rozhodnutí postará o jeho provedení. Konkrétní způsob provedení výkonu rozhodnutí však závisí na tom, o jaký způsob výkonu jde.

Způsoby provedení výkonu rozhodnutí jsou zákonem stanoveny v taxativním výčtu. Podle ustanovení § 258 odst. 1 OSŘ lze výkon rozhodnutí ukládající povinnost zaplatit peněžitou částku provést srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky, postižením závodu a zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitým věcem. Jde-li o plnění povinnosti nepeněžité (tedy jiné než peněžité), lze jej provést vyklizením, odebráním věci, rozdělením společné věci, provedením prací a výkonů, a to podle § 258 odst. 2 OSŘ. Z této skutečnosti mj. vyplývá, že nároky musí být formulovány soudem vždy tak, aby splňovaly požadavky podle § 258 OSŘ (respektive § 59 EŘ).[4] Abychom byli v rámci řešení problematiky zvolení způsobu výkonu rozhodnutí úplní, je třeba zmínit také fakt, že jednotlivé způsoby lze užít jednotlivě, ale také v kombinaci. Použití žádného ze způsobů totiž neomezuje možnost použití nějakého jiného ze způsobů provedení výkonu rozhodnutí. Výjimkou je prodej nemovitých věcí a zřízení soudcovského zástavního práva k nim, a to kvůli jeho povaze, jelikož plní funkci spíše zajišťovací.[5]

Exekuční řízení podle EŘ

Zde začíná první fáze podáním exekučního návrhu a následuje fáze zahájení exekučního řízení, které je provázeno různými kroky soudního exekutora.

Alternativa exekutorská spočívá také v tom, že samotné uskutečnění výkonu rozhodnutí je prováděno soudním exekutorem. Tímto exekutorem je fyzická osoba, kterou stát pověřil exekutorským úřadem (§ 1 odst. 2 EŘ). Aby taková fyzická osoba mohla exekutorský úřad vykonávat, je třeba, aby splnila několik zákonných podmínek. Těmito podmínky jsou kromě občanství také to, že: je plně svéprávný, získal vysokoškolské vzdělání v oboru právo, je bezúhonný, vykonal alespoň tříletou exekutorskou praxi, a složil exekutorskou zkoušku (§ 9 odst. 1 písm. a-e EŘ). Sídlem exekutorského úřadu je potom obec, ve které je sídlo okresního soudu, do jehož obvodu byl exekutor jmenován. Jiné sídlo si může exekutor v obvodu tohoto soudu potom zvolit pouze tehdy, dá-li mu k tomu souhlas Exekutorská komora.

Exekutor svou činnost vykonává za úplatu.[6]

Způsoby, kterými může být provedena exekuce jsou uvedeny v ustanovení § 59 EŘ. Podle § 59 odst. 1 EŘ lze provést exekuce na peněžitá plnění srážkami ze mzdy a jiných příjmů, přikázáním pohledávky, prodejem movitých a nemovitých věcí, postižením závodu, správou nemovité věci, či pozastavením řidičského oprávnění. Odstavec 2 tohoto ustanovení nám potom poskytuje možnosti provedení exekuce v případě, že se nejedná o peněžité plnění, ale jde o způsob exekuce ukládající jinou povinnost, než zaplacení peněžité částky – bude se jednat tedy o způsoby, jež se řídí povahou uložené povinnosti, a to buď formou vyklizení, odebráním věci, rozdělením společné věci nebo provedením prací a výkonů. Jednotlivé způsoby provedení exekuce potom představuje EŘ blíže v dalších ustanoveních. Co je zde u provádění exekuce však důležité, je nezbytnost přiměřenosti uvedené v ustanovení § 58 EŘ. Povinnost přiměřenosti zde leží na exekutorovi. Exekutor (na rozdíl od výkonu rozhodnutí podle OSŘ) volí sám z možnosti způsobů exekuce (kdežto v rámci návrhu na výkon rozhodnutí jej musí navrhnout oprávněný). V důsledku toho je zde tedy kladen důraz na požadavek přiměřenosti v tom smyslu, že exekutor má zajistit pouze takovou část majetku povinného, která bezpečně postačuje k uhrazení vymáhané pohledávky a jejího příslušenství, které se stane pravděpodobně splatným po dobu trvání exekuce a pravděpodobných nákladů oprávněného a pravděpodobných nákladů exekuce. Zároveň také exekutor může volit pouze z výčtu, který je stanoven taxativně (viz výše § 59 EŘ). Až v případě, kdy nepostačuje jeden způsob provedení exekuce, může exekutor kombinovat více způsobů, nebo i všechny (§ 58 odst. 2 OZ). Ustanovení § 58 odst. 2 písm. a-d OSŘ potom stanoví, jak přesně má exekutor při volbě postupovat – například provedení exekuce prodejem nemovitých věci, které povinný užívá k bydlení sebe a své rodiny je ultima ratio, tedy využít se dá až tehdy, nepostačují-li způsoby uvedené v písmenech a-c daného ustanovení.

Závěrem exekutor určí náklady exekuce a náklady oprávněného v příkazu k úhradě nákladů exekuce („PUNE“). Tento příkaz pak zasílá nejen povinnému, ale také oprávněnému. Proti tomuto příkazu pak existuje možnost obrany v podobě námitek, které musí účastník řízení podat do osmi dnů od doručení. Rozhodne-li se exekutor těmto námitkám nevyhovět, postoupí je bez zbytečného odkladu soudu, který do patnácti dnů o námitkách rozhodne (§ 88 odst. 3 EŘ).

Exekutor může s oprávněným uzavřít smlouvu o vedení exekuce, v níž je možno sjednat smluvní odměnu za vedení exekuce, která se však nepovažuje za náklad exekuce (§ 90 odst. 2 EŘ).

Exekutor je také oprávněn požadovat po oprávněném přiměřenou zálohu na náklady exekuce (to však jen tehdy, nejedná-li se o exekuci k vymožení výživného).

Zdroje

-       Pro účely tohoto článku jsem vycházela i z přednášek vedených v rámci předmětu Civilní proces 3 na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.

-       Zákon č. 90/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

-       Zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů

-       Zákon č. 40/2009Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

-       ŠTEVČEK, Marek. In: ŠÍNOVÁ, Renáta, KOVÁŘOVÁ KOCHOVÁ, Ingrid a kol. Civilní proces. Řízení exekuční, insolvenční a podle části páté OSŘ. Praha: C.H. Beck, 2015, s. 10. Citace nejsou správně, musíte citovat přímo autora textu např. Števček, M. in Šínová….

-       ŠÍNOVÁ, Renáta, ŠTEVČEK, Marek. In: KOVÁŘOVÁ KOCHOVÁ, Ingrid a kol.Civilní proces. Řízení exekuční, insolvenční a podle části páté OSŘ. Praha: C.H. Beck, 2015, s. 29-31.

-       ŠTEVČEK, Marek. In: ŠÍNOVÁ, Renáta, KOVÁŘOVÁ KOCHOVÁ, Ingrid a kol. Civilní proces. Řízení exekuční, insolvenční a podle části páté OSŘ. Praha: C.H. Beck, 2015, s. 6-7.

- KRBEK, Pavel. §265. In: DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav, DLOUHÁ, Eva a kol. Občanský soudní řád I, II. 1.vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s.2203.

-       POLEDNE, Petr. § 257. In: DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav, DLOUHÁ, Eva a kol. Občanský soudní řád I, II. 1.vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2122.

-       SMOLÍK, Petr. § 258. In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, ŠÍNOVÁ, Renáta. Občanský soudní řád. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 1024.
  1. ŠTEVČEK, Marek. In: ŠÍNOVÁ, Renáta, KOVÁŘOVÁ KOCHOVÁ, Ingrid a kol. Civilní proces. Řízení exekuční, insolvenční a podle části páté OSŘ. Praha: C.H. Beck, 2015, s. 10.
  2. ŠÍNOVÁ, Renáta, ŠTEVČEK, Marek. In: KOVÁŘOVÁ KOCHOVÁ, Ingrid a kol. Civilní proces. Řízení exekuční, insolvenční a podle části páté OSŘ. Praha: C.H. Beck, 2015, s. 29-31.
  3. KRBEK, Pavel. § 265. In: DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav, DLOUHÁ, Eva a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: C. H. BECK, 2009, s. 2203.
  4. POLEDNE, Petr. § 257. In: DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav, DLOUHÁ, Eva a kol. Občanský soudní řád I, II. 1.vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 2122.
  5. SMOLÍK, Petr. § 258. In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, ŠÍNOVÁ, Renáta. Občanský soudní řád. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 1024.
  6. ŠTEVČEK, Marek. In: ŠÍNOVÁ, Renáta, KOVÁŘOVÁ KOCHOVÁ, Ingrid a kol. Civilní proces. Řízení exekuční, insolvenční a podle části páté OSŘ. Praha: C.H. Beck, 2015, s. 6-7.