Kodicil

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Společně s fideikomisem a legatem patří kodicil mezi ustanovení pro případ smrti. Zhruba ve stejné době, kdy se začaly vedle původních legátů vyvíjet fideikomisy, počal v římském právu vznikat nový typ posledního pořízení – kodicil. Stávalo se totiž, že zůstavitel svou vůli něco odkázat – svůj fideikomis – vyjádřil dopisem či listem, který se začal označovat jako kodicil.[1]

Druhy kodicilů:[2]

  • testamentární kodicil – měl platit v případě posloupnosti ze závěti
    • potvrzený – byl oznámen v závěti
      • confirmatus in praeteritum – závěť potvrzuje již předtím vytvořený kodicil
      • confirmatus in futurum – závěť potvrzuje kodicil, který bude teprve sepsán
      • confirmatus in praesens – ústně vyhlášení jméno dědice a zároveň je řečeno, že další dispozice jsou uvedeny v kodicilu
    • nepotvrzený – nebyl v závěti oznámen
  • intestátní kodicil - měl platit v případě posloupnosti ze zákona (v případě kdy nebyla pořízena závěť)

O testamentárním kodicilu, zejména o tom, který byl testamentem potvrzen, se hovořilo v pozdější právní vědě jako o dovětku k testamentu. Vzhledem k tomu, že testamentární kodicil byl považován za součást testamentu, jeho platnost závisela právě na platnosti testamentu. Jednoduše řečeno, pokud nebyl platný testament, kodicil jako by neexistoval. Výhoda kodicilu spočívala především v možnosti měnit či doplňovat závěť a bylo na ně možné navázat právní instituce jako byly například civilní legáty.

Z počátku nevyžadoval žádnou formu, postupem jeho vývoje se však jistá forma všeobecně ustálila. Míval podobu neformálního dopisu, kterým se zůstavitel obracel na dědice. V době poklasické se začala vyžadovat alespoň minimální formálnost, která kodicil začala přibližovat testamentu.

Za Justiniána došlo k dalšímu vývoji – byl nutný podpis zůstavitele, 5 svědků a unitas actus, tedy časová a místní jednota aktu, která byla vyžadována i při sepisování testamentu. Pro případ slepce, či jinak znevýhodněného zůstavitele platilo pro zhotovení kodicilu stejných pravidel jako pro zhotovení testamentu. Kodicily tak byly postaveny vedle testamentů jako typ všeobecného pořízení pro smrt.[3] [4]

Do závěti se začala vepisovat tzv. kodicilární klausule, která stanovovala, že v případě, kdy bude závěť neplatná (např. z důvodu chybné formy) má být onen dokument považován za nepotvrzený kodicil. Ustanovení za dědice se pak má považovat za univerzální fideikomis a odkazy za fideikomisy.[2]
  1. KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. Praha: Panorama, 1990. Učebnice. ISBN 80-7038-134-5. str. 379
  2. 2,0 2,1 SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 252
  3. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s. 1151-1154
  4. KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. Praha: Panorama, 1990. Učebnice. ISBN 80-7038-134-5. str. 379-380