Legislativní proces

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Pro účely tohoto příspěvku se slovem legislativní proces rozumí tvorba zákonů od momentu, kdy se objeví společenská potřeba jejich přijetí až po okamžik, kdy příslušný zákon nabude účinnosti. Z hlediska ústavního práva je legislativní proces chápán v užším smyslu a začíná až ve chvíli, kdy subjekt nadaný zákonodárnou iniciativou předloží návrh zákona Poslanecké sněmovně.[1] To by však nemělo zakrýt fáze, během nichž samotný text zákona vzniká.

Jednotlivé fáze legislativního procesu

Ze všeho nejdříve musí existovat určitý zájem na tom, aby určitou oblast společenských vztahů právo regulovalo. Potřeba přijetí nové právní úpravy bude typicky dána, pokud se ukáže, že stará právní úprava nedostatečně odráží vývoj ve společnosti. Časté změny nastávají obvykle po revolucích či jiných radikálních společenských změnách.[2] V současné době, kdy je Česká republika členem Evropské unie, představují důvody pro přijetí nové právní úpravy například směrnice, které je potřeba do českého právního řádu vždy do určitého data transponovat.

Věcný záměr

Existuje-li tedy ve společnosti potřeba k regulaci určitých společenských vztahů, začínají nejčastěji na půdě příslušného ministerstva[3] probíhat práce k vypracování návrhu zákona. Na daném ministerstvu přitom postupují dle vnitřního předpisu nazvaného Legislativní pravidla vlády.[4] První krok představuje zhotovení věcného záměru. Jde o dokument, který shrnuje, proč je třeba nový právní předpis přijmout a jaké oblasti by měl právně regulovat. Věcný záměr samozřejmě není jen výsledkem úvah úředníků ministerstva, ale i působení různých institucí, majících zájem na finální podobě zákona, prostřednictvím tzv. připomínkového řízení.

Připomínkové řízení spočívá v předložení věcného záměru ostatním ministerstvům, jiným správním orgánům a dalším zainteresovaným institucím. Příslušné subjekty se poté k návrhu vyjadřují a na ministerstvu zapracovávají, případně odmítají jejich připomínky.

Vypracování návrhu zákona

Na základě věcného záměru následně úředníci příslušného ministerstva napíší paragrafové znění zákona, tedy v podstatě již návrh zákona, který vypadá podobně jako zákony publikované ve Sbírce zákonů. Paragrafové znění zákona je následně opět předmětem připomínkového řízení. Návrh zákona se zapracovanými připomínkami poté putuje na Legislativní radu vlády. Ta se společně se svými komisemi k návrhu zákona vyjadřuje. Její vyjádření jsou adresována vládě, jež pak rozhoduje o definitivní podobě návrhu zákona usnesením.[5]

Zákonodárná iniciativa a podání návrhu PS

Vláda, která se usnesla na určité podobě zákona, jej poté předá předsedovi Poslanecké sněmovny. Dalšími subjekty nadanými zákonodárnou iniciativou jsou ještě Senát, poslanec, skupina poslanců a zastupitelstvo vyššího územně samosprávného celku.[6] Předseda PS nechá rozeslat návrh zákona jednotlivým poslancům a postoupí jej organizačnímu výboru Sněmovny, který zařadí projednávání návrhu zákona do programu jednání PS a určí jeho zpravodaje.[7]

Projednání a schvalování návrhu zákona v PS

Postup projednání návrhu zákona v Poslanecké sněmovně je stanoven zejména v zákoně o jednacím řádu Poslanecké sněmovny.[8] Předseda obešle jednotlivé poslance návrhem zákona nejméně deset dnů předtím než je návrh zákona poprvé projednáván.[9] To slouží především k tomu, aby se poslanci mohli seznámit se zněním návrhu, který budou následně projednávat. Projednání návrhu zákona potom probíhá na několikrát.

V tzv. prvním čtení poslanci rozhodnou, jestli se budou daným návrhem zákona vůbec zabývat. Zamítnou-li to, cesta návrhu zákona jeho legislativním procesem končí. Pokud ne, je návrh vrácen k dopracování nebo přikázán příslušnému výboru Poslanecké sněmovny k projednání. Poté následuje obvykle ve lhůtě maximálně 60 dnů druhé čtení v Poslanecké sněmovně. Zde mohou poslanci podávat pozměňovací návrhy, jimiž mění obsah zákona.[10] Ve třetím čtením už mohou být opraveny pouze gramatické, případně legislativně-technické nedostatky. Následně Sněmovna hlasuje o závěrečném textu zákona. Pokud poslanci návrh zákona přijmou, je následně postoupen Senátu.[11]

Projednání a schvalování návrhu zákona v Senátu

Senát následně může návrh zákona schválit, zamítnout, vrátit Poslanecké sněmovně, případně vyjádřit vůli se jím vůbec nezabývat.[12] Pokud Senát návrh zákona zamítne, může jej Sněmovna následně přehlasovat a zákon přijmout většinou všech poslanců (101). Nestane-li se tak, je návrh zákona zamítnut. Nejzajímavější situace nastává, pokud Senát schválí návrh zákona s pozměňovacími návrhy. Potom jej Sněmovna buď přijme většinou přítomných ve verzi navržené Senátem, nebo setrvá na své podobě návrhu zákona, ale v takovém případě musí návrh zákona schválit opět většinou všech poslanců. Pokud Senát návrh zákon schválí nebo vyjádří vůli se jím nezabývat, je zákon přijat a je postoupen k podpisu prezidentu republiky.[13]

Podpis zákona, jeho publikace, platnost, účinnost

Prezident republiky má následně možnost veta, tedy odmítnutí zákona ve lhůtě 15 dnů. Jde o veto suspenzivní, jelikož může být přehlasováno většinou všech poslanců. Kromě prezidenta republiky je zákon podepisován ještě předsedou Poslanecké sněmovny a předsedou vlády.

Následně je zákon publikován ve Sbírce zákonů, čímž nabývá platnosti, tedy stává se součástí právního řádu. Díky tomu mohou adresáti daného zákona zjistit jeho znění a přizpůsobit mu tak své jednání. Záměrně je zde použito slova mohou, nikoliv musí. Platnost totiž ještě neznamená povinnost adresátů řídit se příslušným normativním právním aktem.[14] Práva a povinnosti z něj plynou až od okamžiku nabytí účinnosti. Ten může být totožný s nabytím platnosti. Vhodné ale je, aby mezi okamžikem nabytí platnosti a okamžikem nabytí účinnosti byla určitá doba, během níž se mohou adresáti zákona seznámit s jeho zněním. Pro popsaný časový úsek se používá označení legisvakanční doba (někdy též lhůta). Není-li v zákoně stanoveno jinak, činí 15 dnů od zveřejnění ve Sbírce zákonů.[15]

  1. FILIP, Jan; SVATOŇ, Jan. Státověda. 5. vyd. Praha: Wolters Kluwer 2011. s. 226.   
  2. V České republice, potažmo v ČSFR, došlo k přijetí řady zákonů na počátku devadesátých let. Proces přijímání nové úpravy však pokračuje i nadále a to například přijetím trestního zákoníku v roce 2009 nebo občanského zákoníku v roce 2012. V současné době je připravován např. zcela nový civilní řád soudní, jenž má nahradit občanský soudní řád z roku 1963.   
  3. Vzhledem k tomu, že nejčastějším předkladatelem návrhů je vláda, zaměřuje se tento článek na legislativní proces, v jehož rámci je přijímán zákon navržený vládou a vypracovaný příslušným ministerstvem. Až do předložení návrhu zákona Poslanecké sněmovně se tedy postup „výroby“ zákona bude lišit, pokud navrhovatelem bude jiný subjekt nadaný zákonodárnou iniciativou (poslanec, skupina poslanců, Senát, zastupitelstvo vyššího územně samosprávného celku).   
  4. Dostupná např. zde: https://www.vlada.cz/cz/ppov/lrv/dokumenty/legislativni-pravidla-vlady-91209/
  5. Obdobně, tedy usnesením, schvalují (pokud tedy jsou jeho předkladatelem) konečný návrh zákona i Senát a zastupitelstvo vyššího územně samosprávného celku.   
  6. čl. 41 odst. 2 Ústavy ČR.
  7. KYSELA, Jan; WINTR, Jan. Legislativní tvorba práva v České republice. In GERLOCH, Aleš. Teorie a praxe tvorby práva. Praha: ASPI, 2008. s. 213.
  8. §§ 90-96 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů.
  9. Společně s tím je takový návrh zákona zveřejněn na internetových stránkách Poslanecké sněmovny.   
  10. Pozměňovací návrhy ovšem nemohou být zcela bezbřehé a musí souviset s projednávaným zákonem (tedy nemělo by jít o tzv. přílepky), jak upozornil Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 77/06.   
  11. GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 7. aktualizované vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2017. s. 96-97.
  12. čl. 46-48 Ústavy ČR.
  13. Specifický režim mají zákony o státním rozpočtu, které Senát vůbec neprojednává, ústavní zákony, u nichž nemůže být přehlasován, navíc je vyžadován souhlas tří pětin všech poslanců a tří pětin přítomných senátorů, a některé další zákony (např. volební), k nimž je třeba rovněž schválení oběma komorami Parlamentu. K tomu viz čl. 39, čl. 40 a čl. 42 Ústavy ČR.   
  14. HARVÁNEK, Jaromír a kol. Právní teorie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013. s. 179.
  15. Tamtéž, s. 180.