Locatio - conductio

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Locatio conductio je dvoustranný konsensuální kontrakt, kterým jedna strana slibuje druhé dočasné užívání nějaké věci, provádění určitých služeb či vykonání specifického díla naproti slibu strany druhé poskytnout za to peněžitou odměnu (úplatu – merces).[1] Locatio conductio lze překládat jako smlouvu nájemní či námezdní. Tento kontrakt je velice podobný smlouvě trhové (emptio venditio), u obou kontraktů je podstatnou náležitostí smluvení ceny – u emptio venditio se jedná o cenu trhovou, u locatio conductio o peněžitou úplatu. Úplata musí být míněna vážně, musí být objektivní a musí se jednat o konkrétní sumu vyjádřenou v penězích.[2]

Jako trh je smlouva hotová v momentě, kdy se strany dohodly (konsensus) na předmětu smlouvy a nájemném (úplatě). Locatio conductio náleží mezi smlouvy synallagmatické (dvoustranné rovné), kdy má napřed plnit pronajímatel a následně nájemník. K vymáhání vzájemných nároků slouží žaloby actiones locati a actiones conducti, které jsou bonae fidei iudicia (to platilo pro všechny tři typy nájmu, pouze byly zčásti přizpůsobeny konkrétnímu případu).

Tento kontrakt vyskytuje ve třech specifických formách: locatio conductio rei (nájem věci), locatio conductio operarum (smlouva pracovní) a locatio conductio operis (smlouva o dílo).[3] Toto dělení vzniklo až dle německé pandektistiky.

Locatio conductio rei

Locatio conductio rei je možné přeložit jakožto nájem věcný.[2] Jedná se o smlouvu, kdy jedna strana (locator) postupuje druhé straně (conductor) nějakou individuálně určenou věc do detence, aby ji druhá strana užívala (nájem) nebo užívala a požívala (pacht). Tato detence probíhá po určitou dobu a za předem ujednanou úplatu.[4] Conductor je označován jako inquilinus jestliže je předmětem městská nemovitost. V případě, kdy je předmětem zemědělský pozemek pak je nazýván jako colonus.[5] Předmětem může být věc nemovitá, movitá, ale i právní. U movitých věcí se jedná o věci nezuživatelné (většinou). Locatio conductio rei končí několika způsoby:

  • Souhlasným odstoupením stran ještě, než byla odevzdána věc či zaplacena smluvená cena (odstoupení od smlouvy re nondum secuta).[6]
  • Uplynutím smluvené doby nájmu. U nájmu polních pozemků se jednalo zpravidla o dobu 5 let. V případě, kdy smluvená doba uplynula, ale nájemník i nadále užíval věci, aniž by pronajímatel jakkoli protestoval, pak se předpokládá, že byla smlouva obnovena – relocatio tacita (praxe z justiniánského práva). Takto mlčky obnovená smlouva je prodloužena u polních pozemků o jeden rok, u budov pak o dobu jejich užívání nájemcem.
  • Pronajímatel může v některých situacích odstoupit od smlouvy ještě před vypršením lhůty. A to v případech, kdy nájemník neplatí dva roky nájemné, zachází z věcí špatně, nebo pronajímatel potřebuje nutně věc pro sebe či potřebuje provést nutnou opravu domu, která by ho činila neobyvatelným (v případě, kdy je předmětem smlouvy užívání domu).
  • Nájemník má právo odstoupit od smlouvy před uplynutím lhůty v případě, kdy má věc nedostatky, které značně omezují její užívání, nebo v případech kdy pronajímatel příliš dlouho váhá s postoupením užívání.

Naopak nedochází k zániku smlouvy smrtí, ani v situaci, kdy pronajímatel věc prodá. Nový kupitel není povinován zachovat původní smlouvu, ale nájemníkovi vzniká actio conducti proti pronajímatelovi na náhradu škody.[7]

Práva a povinnosti subjektů:

Locator (pronajímatel)

Jeho povinností je opatřit nájemci řádné užívání najaté věci, tedy odevzdat mu ji ve smluvenou dobu a ve smluveném stavu (i s příslušenstvím). Také musí o trvalou možnost užívání pečovat po celou dobu nájmu. V případě, kdy věc prodá je povinován nahradit škodu conductorovi. Locator je také povinen platit nutné náklady, které byl nájemce nucen vynaložit. Na oplátku má locator nárok na zaplacení nájmu/pachtovného. Přísluší mu žaloba actio locati, kterou se může domáhat zaplacení smluvené částky, či navrácení věci.[8]

Conductor (nájemce)

Je povinen platit nájemné/pachtovné, a to v dohodnutých termínech a hodnotě. Pachtýř (colonus) má při veliké neúrodě nárok na poměrnou slevu z nájemného. Věc je povinen užívat řádně, pouze takovým způsobem, jakým umožňuje smlouva. Je odpovědný za custodii i krádež předmětu, který je v jeho detenci. Po uplynutí smluvené nájemní doby musí věc vrátit zpět locatorovi. Je oprávněn, aby mu byl předmět vydán v čas a ve smluveném stavu. Locator mu také musí zaplatit náhradu nákladů vynaložených na opravu věci. Náleží mu žaloba actio conducti, která spočívá především ve vymáhání věci, která je předmětem nájmu.[9]

Jako zvláštní typ locatio conductio rei je považována locatio conductio rei irregularis. V této smlouvě je dohodnuto, že po uplynutí lhůty je věc buďto navrácena, nebo nájemce zaplatí předem dohodnutou částku a věc si zanechá.[10]

Locatio conductio operis

Locatio conductio operis neboli smlouva o dílo vzniká tak, že se jedna osoba zaváže vykonati pro osobu druhou určité dílo, druhá osoba za oplátku zaplatí peněžní sumu. Předmětem smlouvy je tedy dílo - jakožto výsledek. Subjekty jsou objednatel (locator) a pracovník (conductor). Materiál, ze kterého má pocházet věc, která je předmětem smlouvy o dílo, musí pocházet z vlastnictví objednavatele - jedná se o podstatný materiál (v případě ušití šatů se jedná o látku na šaty, není třeba dodávat osttní materiál jako nitě, knoflíky,...). Jestliže by pracovník věc vyrobil, a zároveň si i sám sehnal materiál, pak by se nejednalo o smlouvu o dílo, ale o smlouvu kupní (emptio venditio).[11]

Práva a povinnosti subjektů:

Locator (objednatel)

Je povinován předat potřebný materiál pracovníkovi a zaplatit dohodnutou cenu za vyrobenou věc. Jeho právem je, aby dílo bylo řádně zhotoveno (opus perfectum) a prostřednictvím nezávislé osoby i může nechat schválit odvedené dílo (adprobatio operis). Má k dispozici actio locati, která spočívá v náhradě škody za neodvedené nebo špatně odvedené dílo.

Conductor (pracovník)

Pracovník musí zhotovit dohodnuté dílo, a to osobně pokud to bylo dohodnuto, nebo může zadat práci dalšímu řemeslníkovi (sublocatio). Má právo na to, aby mu byla zaplacena dohodnutá cena. Přísluší mu actio conducti, kterým má možno vymáhat zaplacení dohodnuté částky.[12] Je odpovědný za culpu in eligendo et isnpiciendo, mistr odpovídá za to, že při zadání práce tovaryšovi na něj dostatečně ohlédl, a také že vybral správného tovaryše, jelikož mistr má povinnost odevzdat dílo, pokud je dílo špatně provedeno je za to odpovědný mistr a nikoli tovaryš.[13]

Locatio conductio operarum

Jedná se o smlouvu pracovní či služební, která vzniká zavázáním svobodného člověka, že vykoná pro jinou osobu určitou práci a za onu práci mu bude vyplacena peněžitá mzda. Pracovník musí práci vykonat osobně. Tyto dva subjekty se nazývají locator – pracovník a conductor – zaměstnavatel. Předmětem smlouvy nemohla být jakákoli práce, muselo se však jednat o úzce vymezené oblasti: mechanické výkony, nesmělo se o jednat o výkony duševní, jenž by vyžadovaly inteligenci.[14] V případě, kdy byla předmětem smlouvy tato vyšší duševní práce, pak nepříslušela pracovníkovi actio locati. Za principátu bylo soudní praxí připuštěno vykonávat některé práce vyžadující užití inteligence jakožto předmět smlouvy pracovní, ale jednalo se pouze o specifikované profese jako byli například advokáti, lékaři, … I tak nebyla locatorovi poskytnuta actio locati, byla mu však poskytována určitá míra právní ochrany (praetorem).[15] U prací, které využívali inteligenci šlo o činnosti honorované (tj ne s pevnou mzdou, jen s určitým nárokem na odměnu, ale ten byl původně nevymahatelný).

Je pravděpodobné, že se tato smlouva vyvinula z původní smlouvy o pronájmu otroků, což by vysvětlovalo nemožnost vztáhnout ji na práce vyššího druhu.[16]

Smlouva končí splněním nebo smrtí pracovníka.

Práva a povinnosti subjektů:

Locator (pracovník)

Je povinen vykonávat dohodnutou práci po stanovenou dobu dle instrukcí conductora, kterému je podřízen. Naopak má právo k vyplacení dohodnuté částky. Má k dispozici actio locati – kterou se většinou domáhá zaplacení dohodnuté částky.

Conductor (zaměstnavatel)

Má povinnost zaplatit předem dohodnutou částku a vytvořit odpovídající podmínky, aby mohla být smlouva naplněna. Má právo na to, aby činnost byla vykonávána pracovníkem osobně. Může využít actio conducti – tou je možné se domáhat náhrady za špatně vykonanou práci, nebo práci nevykonanou.[16]

  1. BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932. Knihovna českého akademického spolku "Právník" v Brně. s. 523-524
  2. 2,0 2,1 VÁŽNÝ, Jan. Římské právo obligační I.. Bratislava, 1924. s 91
  3. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s. 716-718
  4. KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. Praha: Panorama, 1990. Učebnice. ISBN 80-7038-134-5. s. 315 - 316
  5. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 187
  6. VÁŽNÝ, Jan. Římské právo obligační I.. Bratislava, 1924. s 95
  7. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s. 716-718, 722-724
  8. VÁŽNÝ, Jan. Římské právo obligační I.. Bratislava, 1924. s 94
  9. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s. 716-718, 721-722
  10. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 188
  11. KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. Praha: Panorama, 1990. Učebnice. ISBN 80-7038-134-5. s. 317
  12. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 189-190
  13. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s.727
  14. VÁŽNÝ, Jan. Římské právo obligační I.. Bratislava, 1924. s 96
  15. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s. 725-726
  16. 16,0 16,1 KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. Praha: Panorama, 1990. Učebnice. ISBN 80-7038-134-5. s. 317