Mandatum

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Mandatum (příkaz/příkazní smlouva) je konsensuální kontrakt, kterým se jedna strana (mandatář) zavazuje straně druhé (mandant), že pro ni bezplatně provede nějakou činnost, dle příkazu vyřčeným mandantem.[1] Jedná se tedy o dvoustrannou smlouvu nerovnou, jelikož plnění je poskytováno pouze jednou stranou, jedná se o vztah bezúplatný (lukrativní). I přesto, že mandatum obsahuje příkaz, tak stále je řazeno mezi kontrakty konsensuální, tudíž i zde je nutný souhlas obou stran – a to po celou dobu trvání smlouvy (consensus perservans). Předmětem může být jakákoli dovolená činnost (právní i faktická). Mandatum, které směřuje k nedovolené činnosti je neplatné. Dle klasického práva nebylo platné ani mandatum, které směřovalo k činnosti po smrti mandatáře. Mandata, která zahrnovala činnost po smrti mandanta byla platná pouze v některých případech (jestliže mandatář plnil, aniž by věděl o mandantově smrti, pak mu náleží žaloba vůči mandantovým dědicům). Právně závazné je mandatum, které je učiněno ve prospěch mandanta (mea gratia), ale také to, které bylo vydáno ve prospěch třetí osoby (alieni gratia). Právně závazné není, pokud je pouze ku prospěchu mandatáře.

Obecně je mandatum lukrativní, ale mandantovi není zakázáno dát mandantovi dobrovolně odměnu (honorář). V době císařské bylo dokonce možné honorář ve prospěch mandatáře stanovit ve smlouvě (honorář však nemohl být vymáhán na mandantovi pomocí actio mandati contraria).[2]

Mandatum jak je známé z práva justiniánského vzniklo sloučením dvou institutů – mandata v užším smyslu a prokura. Prokurátor byl trvalý správce majetku, tito správci byli vybíráni zejména z propuštěnců (nebo stávajících otroků) dané rodiny. Funkce prokuratora byla spíše sociální než výslovně právní. Funkce mandatáře je naproti tomu ryze právní. Mandatář byla osoba pověřena k provedení nějaké speciální záležitosti. Během klasického práva se začínají obě instituce mísit, za Justiniána došlo téměř úplnému splynutí mandatu a prokury.[3]

Obsah

Mandant

Má povinnost uhradit mandatáři náklady, které byly spojené přímo s výkonem příkazní smlouvy. Dále je povinován nahradit škodu, kterou mandatář v souvislosti s výkonem smlouvy utrpěl (tuto povinnost má pokud škoda vznikla vinou mandantovou, byť i jednalo-li se o culpa levi, měla-li příčinu v příkazu samém, nebo i pokud vznikla bez viny mandanta). Naopak má právo obdržet od mandatáře vše, co nabyl v souvislosti s výkonem příkazní smlouvy. Jestliže se mandatář nedržel příkazu mandanta, pak není mandant vázán mandatářovým jednáním. Může jej dokonce žalovat pro neprovedení příkazu. Nakonec má mandant povinnost zprostit mandatáře veškerých závazků, které na sebe vzal, když prováděl mandatum.[4]

Mandatář (mandatarius)

Je povinen provést převzatý příkaz dle instrukcí mandanta (v případě, že si stanovili lhůtu, tak je povinen ji dodržet). Dále musí vše, co nabyl v důsledku výkonu příkazní smlouvy převést na mandanta. Odpovídá za dolus a v justiniánském právu je odpovědný i za culpu. Z peněz, které náleží mandantovi je povinen platit úroky. Má naopak právo, aby mu byly uhrazeny náklady a případná vzniklá škoda.

Z pravidla není povinen vykonat příkaz osobně.[5]

V případě, kdy se mandatář nedržel přesně příkazu, a například koupil věc za cenu vyšší, než byla smluvená, tak se názory Prokuliánů a Sabiniánů odlišují ve způsobu, jak tuto situaci řešit. Sabiniáni tvrdili, že mandatář překročil mez příkazu, a mandant tedy nemá žádné povinnosti dle smlouvy příkazní vůči mandatáři. Prokuliáni naopak tvrdili, že mandant má mandatáři zaplatit alespoň náklady do výše stanovené ve smlouvě. K názoru Prokuliánů se přiklání i justiniánské právo.[6]

Ochrana:

Actio mandati directa – mandant se jí domáhá toho, co mandatář nabyl při výkonu příkazní smlouvy a vydání případné náhrady škody, pakliže byl příkaz vykonán nedbale či v rozporu s příkazem. S touto žalobou je spojena infamie odsouzeného.

Actio mandati contraria – mandatář se tak má právo domáhat náhradu nákladů, které učinil v rámci vykonání příkazu (v přímé souvislosti).[7]

Zvláštní druhy

Mandatum qualificatum (příkaz úvěrní)

Jedná se o příkaz, aby mandatář poskytl třetí osobě úvěr nebo jí ho prodloužil (sečkal s vymáháním dluhu, poskytl jí zápůjčku – muutum). Jestliže by třetí strana nezaplatila, pak je povinen dluh uhradit mandant, stejně jako je jeho povinností nahradit mandatářovy náklady s mandatem spojené.[8] Tato smlouva má vnější podobu mandata, ale splňuje funkci fideiussio. Od fideiussio se odlišuje neformálností vzniku a tím, že se nejedná o akcesorický vztah, díky tomu je úvěrní příkaz platný i když je samotné mandatum neplatné.[9]

Ochrana:

Actio certae creditae pecuniae – tuto žalobu používá mandatář proti dlužníkovi

Actio mandati contraria – žaloba mandatáře proti mandantovi, pokud mu peníze nejsou vráceny.[10]

Mandatum ad custodiendum

Příkazní smlouva zaměřená na pověření k opatrování věci. Od deposita se liší tím, že zde nedochází k odevzdání věci.[11]

Zánik

Mandatum zaniká smrtí jedné ze stran. Pravděpodobně nejběžnějším zánikem mandata bylo splněním (provedením). Jelikož se jedná o konsensuální kontrakt, tak bylo možné smlouvu ukončit rozhodnutím jedné ze stran (jejím odstoupením – recessio). Buďto odvoláním příkazu mandanta (revocatio), mandatář si v takovém případě musí být vědom, že byl příkaz odvolán (musí s tím být obeznámen). Nebo výpovědí ze strany mandatáře (renuntiatio), tato výpověď však nesmí být učiněna v nevhodnou dobu. Pochopitelně je důvodem k zániku smlouvy i následná nemožnost splnění příkazu.[12]

  1. BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932. Knihovna českého akademického spolku "Právník" v Brně. s. 530
  2. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s. 737 - 738
  3. VÁŽNÝ, Jan. Římské právo obligační I.. Bratislava, 1924. s 105
  4. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s. 740
  5. VÁŽNÝ, Jan. Římské právo obligační I.. Bratislava, 1924. s 107
  6. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s. 741
  7. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 194
  8. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s. 74
  9. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 194
  10. VÁŽNÝ, Jan. Římské právo obligační I.. Bratislava, 1924. s 109-110
  11. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 194
  12. VÁŽNÝ, Jan. Římské právo obligační I.. Bratislava, 1924. s 108