Náležitosti tvorby práva

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Na tvorbu pozitivního práva,[1] jakožto činnost státu a dalších subjektů veřejné moci, jsou kladeny určité požadavky, které by měly být dodrženy, aby normotvůrce při tvorbě „uspěl“. Část z nich stanoví přímo právní řád daného státu (v ČR Ústava, případně některé zákony) a představují tzv. formální náležitosti tvorby práva. Druhá oblast těchto požadavků vyplývá z prosté skutečnosti, že právotvůrce by měl znát okolnosti spojené s jeho právotvornou činností. Tyto jeho znalosti se pak promítnou do obsahu jím vytvořených norem, proto se druhá oblast požadavků nazývá obsahové náležitosti tvorby práva a lze ji souhrnně označit také jako náležitou informovanost zákonodárce.

Formální náležitosti

Formální náležitosti jsou požadavky na subjekt, který právo vytváří a na způsob, kterým jej takový subjekt vytváří a v neposlední řadu na podobu, v níž se vytvořené právo vyskytuje.[2] Až na výjimky (jako je tomu např. u právních obyčejů) je téměř vše stanoveno ústavními nebo běžnými zákony. Uvedené souvisí s principem právního státu. Podle něj může být státní moc uplatňována pouze v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon.[3]

Ten, kdo právo tvoří, musí být nadán způsobilostí právo tvořit (legislativní pravomoc) a zároveň musí být příslušný k tomu, aby tak mohl činit v určité oblasti, vymezené věcně, místně, osobně nebo územně (legislativní příslušnost).[4] Právo musí být dále tvořeno určitou procedurou, kterou stanoví právní předpisy. To se týká především fází, které následují po podání návrhu daného právního předpisu. Samotná tvorba práva ve smyslu vymýšlení a psaní návrhů právních předpisů, není právním předpisem přímo upravena. Postupuje se obvykle dle Legislativních pravidel vlády, což je ovšem pouze interní instrukce.

Náležitou podobou se pak rozumí především zveřejnění daného pramene práva předepsaným způsobem, díky čemuž mají jeho adresáti možnost se s příslušnými právními normami v něm obsaženými seznámit. Například zákony musí být takto zveřejňovány ve Sbírce zákonů.[5]

Mezi formální náležitosti bývá obvykle řazen i soulad s hierarchicky výše postavenými normativními právními akty.[6] Například zákon tak nesmí odporovat ústavnímu zákonu. Jde zde ale o soulad obsahu tvořených právních norem s již existujícími normami vyšší právní síly, nikoliv o soulad formy. Soulad formy se zbytkem právního řádu je dán již splněním výše uvedených formálních náležitostí.

Obsahové náležitosti

Obsahovými náležitostmi se v české právní teorii rozumí zejména tzv. náležitá informovanost zákonodárce. Jde o znalostní předpoklady, které jsou potřeba k tomu, aby právní normy efektivně působily na společenské vztahy.[7]

Normativní znalosti jsou znalostmi o existujícím právním řádu. Chystaná právní úprava se stane jeho součástí a právotvůrce by měl vědět jakou přibližně podobu daný právní řád má, jinak nová právní norma přinese více problémů než užitku. Aplikační znalosti spočívají ve schopnosti uvědomit si následky spojené s následným uskutečňováním právní normy v praxi. Faktografické znalosti souvisí s předchozími. Jedná se o zejména o znalost prostředí, v němž má být nová právní úprava přijata. Příprava například nového zákona o nakládání s návykovými látkami bude vyžadovat znalost chemického složení jednotlivých návykových látek nebo minimálně alespoň vědomost o účincích, které jednotlivé návykové látky mají na psychiku člověka. Literární znalosti pak představují obeznámenost se stavem právní vědy.[8]

Vnitřní morálka práva dle Lona Fullera

K náležitostem tvorby práva se v trochu jiném smyslu vyjadřoval i americký právní filosof Lon Fuller. Podle něj existují určité náležitosti, které by měl každý, kdo bude tvořit právo, dodržet, aby bylo takové právo způsobilé efektivně působit ve společnosti. Tyto náležitosti souhrnně označoval jako vnitřní morálku práva nebo také principy zákonnosti a řadil mezi ně obecnost, zveřejnění, nepřípustnost zpětného působení (retroaktivity), srozumitelnost, nerozpornost, určitou stabilitu v čase, možnost jejich dodržování a následné náležité vynucování přijaté právní úpravy.[9]

  1. Záměrně uvádím pojem pozitivního práva, jelikož pod pojmem právo (ve smyslu práva přirozeného) si lze představit i normy, které uvedené formální ani materiální náležitosti vůbec nesplňují. Například už proto ne, že v případě přirozeného práva neexistuje zjistitelný a smysly vnímatelný normotvůrce.
  2. HARVÁNEK, Jaromír a kol. Právní teorie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013. s. 193.
  3. čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.
  4. K ilustraci rozdílu mezi dvěma uvedenými slouží například rozdíl mezi obecně závaznými vyhláškami krajů a obcí. Zastupitelstvo kraje i zastupitelstvo obce je dle čl. 104 odst. 3 Ústavy ČR způsobilé tvořit právo v podobě obecně závazných obecně závazných vyhlášek (legislativní pravomoc). Rozdíl ale spočívá v legislativní příslušnosti. Obec tak může činit pouze na svém území (legislativní příslušnost vymezená územně) a jen v těch věcech, které ji byly svěřeny zákonem a v nichž není legislativně příslušný kraj (legislativní příslušnost vymezená věcně). Kraj může vydávat obecně závazné vyhlášky pro území celého kraje a jen ve věcech, v nichž mu byla legislativní pravomoc svěřena zákonem.   
  5. K jednotlivým způsobům zveřejňování jednotlivých normativních právních aktů je psáno více v článku Normativní právní akt.
  6. HARVÁNEK, op. cit., s. 193.
  7. ŠKOP, Martin; MACHÁČ, Petr. Základy právní nauky. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011. s. 59-60.
  8. Tamtéž.
  9. Nesnáze, jež nastanou, nebude-li právotvůrce dbát uvedených požadavků, nastínil Fuller v knize Morálka práva na příkladu fiktivního krále Rexe. K tomu viz FULLER, Lon L. Morálka práva. Praha: Oikoymenh, 1998. 229 s.