Nedostatky tvorby práva

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Tvorba práva je procesem, na jehož konci zde existují (platí) určité soubory právních norem. Při jejich následné aplikaci se ale mohou objevit určité problémy. Mohou být dány tím, že při normotvorbě nebyly naplněny formální náležitosti tvorby práva, případně normotvůrce neměl dostatečné znalosti právního řádu či prostředí, které normami upravoval. Někdy ale mohou při aplikaci práva vyvstat problémy, i když normotvůrce postupoval formálně správně i informovaně. Ty vyplývají z nedostatků právního jazyka a napětí mezi jeho přesností a srozumitelností.

Nedostatky, k nimž dochází při tvorbě práva ústí v následující problémy:

-       Nepřesnost nebo nesrozumitelnost právních norem

Tento nedostatek může být v procesu tvorby sice zmírněn, ale nelze se mu vyhnout zcela. Je dán už v samotném právním jazyce a to paradoxem spočívajícím ve vztahu mezi přesností a srozumitelností, mezi nimiž panuje nepřímá úměra. Čím přesněji (konkrétněji, specifičtěji) určitý pojem normotvůrce vyjádří, tím méně bude takový pojem srozumitelný pro běžného adresáta dané právní normy, který není znalý specifických termínů.[1]

-       Nepřehlednost právního řádu

Právní řád, jakožto soubor informací o tom, co dle veřejné moci má být, musí být aspoň trochu přehledný. Při obrovském rozsahu společenských vztahů právem upravených se tento požadavek zdá být nesplnitelný. Každopádně vydávání spousty nových předpisů a časté novelizace starých lze za nedostatek tvorby práva považovat. K uvedené hypertrofii právních norem přispívají normotvůrci zejména tehdy, rozhodnou-li se právem regulovat situace, které právní úpravu nevyžadují, případně pro ně není vhodná. Nepřehlednost je podle některých autorů způsobena i značným množstvím podzákonných právních předpisů.[2]

-       Neúplnost a rozpornost právního řádu (mezery v právu)

Právní řád, jakožto soubor právních norem, si lze představit jako síť pokrývající oblasti, které normotvůrce považoval za vhodné právem regulovat. Může ale nastat situace, kdy soud nebo jiný orgán aplikující právo pro daný společenský vztah žádnou příhodnou právní normu nenalezne nebo bude takových norem více a budou se vzájemně vylučovat.[3]

O tom, zda takové mezery v právu vůbec existují, panují v právní teorii nejasnosti. Ti, kteří jsou přesvědčení o existenci přirozeného práva tvrdí, že mezery mohou existovat pouze v pozitivním právu, nicméně přirozené právo tyto nedostatky pokrývá. Podobně smýšlí třeba i Ronald Dworkin, podle kterého zde soudce vyplňuje mezeru v právu tím, že i s pomocí jiných než pozitivním právem daných norem nalézá správné řešení.[4] Naopak právní pozitivisté (např. Hans Kelsen) zastávají názor, že mezery v právu se nevyskytují, respektive jsou pokryty principem obsaženým v pozitivním právu: co není zakázáno, je dovoleno. Výjimkou jsou tzv. pravé mezery v právu (viz dále).[5]

Připustíme-li jejich existenci, lze mezery v právu dle různých kritérií dělit. Rozlišují se tak mezery v právu (právní norma chybí v právním řádu jako celku) a mezery v zákoně (právní norma není obsažená v určitém předpisu, kde by vzhledem k předmětu regulace být měla). Další dělení rozeznává mezery pravé a teleologické.[6] K první z nich dochází, pokud normotvůrce určitou právní normou odkáže na jinou právní normu, která ovšem v právním řádu chybí.[7] Teleologická mezera v právu je dána, pokud určité právní norma chybí, aniž by na ní odkazovala právní norma jiná. Přívlastek teleologická je zde použit, jelikož při zvažování zda jde o teleologickou mezeru v právu je vždy nutné posoudit, jaký byl účel právní úpravy v dané oblasti a zda tedy skutečně je ona chybějící norma potřeba.[8] Dalšími kategoriemi jsou mezery otevřené (právní norma chybí) a skryté (právní norma existuje, ale nastávají komplikace při její interpretaci) nebo počáteční a následné mezery v právu (vzniknou až následně vlivem okolností, které v době vzniku právního předpisu nebyly dány).[9]

Častým způsobem řešení situace, kdy právní řád, jehož soudce používá, neobsahuje jednoduše použitelnou právní normu, je analogické užití právní normy dopadající na podobný skutkový stav.[10] Zatímco analogie představuje rozšíření oblasti, na níž určitou právní normu aplikujeme, teleologická redukce je opačným případem, kdy určitou situaci, na níž by jinak příslušná právní norma dopadala, z její působnosti vyloučíme.[11] Uvedené nástroje dotváření (nalézání) práva jsou ovšem vyloučeny v uzavřených systémech práva, jako je např. trestní právo hmotné.[12]

  1. HOLLÄNDER, Pavel. Filosofie práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. s. 217.
  2. HARVÁNEK, Jaromír a kol. Právní teorie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013. s. 199. Podobně i GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 6. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013. s. 112.
  3. Stranou zde ponecháváme tzv. právně-politické mezery v právu, které se vyskytují, pokud právní regulace nepostihuje určitou situaci, ač panuje politické přesvědčení, že by ji postihovat měla (např. neexistence právní úpravy sankcionující znečišťování životního prostředí ve chvíli, kdy by panovalo politické přesvědčení o její nutnosti). Viz WEINBERGER, Ota. Norma a instituce. Úvod do teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2017. s. 201.   
  4. Tamtéž, s. 202. K tomu blíže DWORKIN, Ronald. Když se práva berou vážně. V čes. jazyce 1. vyd. Praha: Oikoymenh, 2001. 458 s.
  5. S odkazem na čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR k tomuto problému: SOBEK, Tomáš. Argumenty teorie práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. s. 83. 
  6. MELZER, Filip. Metodologie nalézání práva: úvod do právní argumentace. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2011. s. 224-230.
  7. Známý je Kelsenem uváděný příklad: Právní norma stanoví, že určité kolegium svolává jeho předseda a jiná, že kolegium volí předsedu, aniž by zde byla právní norma, která určí, jak bude svoláno ono první kolegium, které by následně zvolilo předsedu. Viz MELZER, op. cit., s. 225.
  8. Právní úprava manželství neupravuje například povinnost manželů společně večeřet. I přesto nejde o teleologickou mezeru v právu, poněvadž účelem dané právní úpravy pravděpodobně není upravit poměry u rodinného stolu.
  9. MELZER, op. cit., s. 233.
  10. WEINBERGER, op. cit., s. 205.
  11. HARVÁNEK, op. cit., s. 348.
  12. To vyplývá zejména z čl. 39 Ústavy ČR, podle kterého pouze zákon stanoví, jaké jednání je trestným činem.