Objekt

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Obecně ke znakům skutkové podstaty trestného činu

Pojem skutkové podstaty není v zákoně nijak definován. Jedná se o pojem vytvořený právní naukou. „Skutková podstata trestného činu je formálním znakem trestného činu. Jedná se o souhrn objektivních a subjektivních znaků, které určují jednotlivé druhy trestných činů a odlišují je od sebe navzájem.“[1]

„Každý trestný čin má svůj název a obsahuje popis jeho skutkové podstaty, tj. typické znaky, jimiž se odlišuje od jiných skutkových podstat trestných činů, ale i od jiných skutkových podstat protiprávních činů (např. přestupků, jiných správních deliktů apod.), popř. od jednání, u kterých není vůbec uplatňována právní odpovědnost, jako jednání beztrestných.“[2]

Skutková podstata a trestný čin nejsou synonyma – trestný čin obsahuje více znaků než jen znaky skutkové podstaty.

Dále je velmi důležité od skutkové podstaty odlišit skutek. „Pojem skutek trestní řád sice používá, ale blíže ho nedefinuje. Jeho vymezení ponechává na teorii trestního práva a soudní praxi. Neexistuje tedy obecně platná směrnice, co tvoří skutek v konkrétní projednávané věci a kdy je jeho totožnost zachována, ale tuto otázku je nutné zkoumat vždy podle individuálních okolností každého případu zvlášť. Skutkem je tedy souhrn určitých, konkrétně popsaných skutkových okolností, nikoliv jejich právní posouzení“[3] „Skutková podstata trestného činu je odrazem skutku. Jednotlivé skutky se vyznačují různorodými, specifickými okolnostmi, které vyjadřují různou společenskou závažnost.“[4]

V neposlední řadě od skutkové podstaty odlišujeme pojem dispozice. „Dispozice znamená souhrn všech podmínek trestní odpovědnosti, tedy včetně těch, které nejsou znaky skutkové podstaty trestného činu (věk, příčetnost, rozumová a mravní vyspělost u mladistvých.“[5]

Musíme rozlišovat znaky skutkové podstaty obligatorní a fakultativní. Obligatorní znaky existují u každé skutkové podstaty trestného činu a spáchaný čin musí tyto znaky naplňovat, aby zároveň došlo ke spáchání trestného činu (naplnění skutkové podstaty). Fakultativní znaky pak nemusí být u všech skutkových podstat. V určitých případech je však možné, aby se ze znaku fakultativního stal znak obligatorní. Obligatorními znaky skutkové podstaty jsou: objekt, objektivní stránka, subjekt, subjektivní stránka. Mezi fakultativní znaky patří: předmět útoku, místo a čas spáchání trestného činu, motiv trestného činu apod.[6]

Objekt trestného činu

Objekt trestného činu je jeden z obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu. Je významný pro kodifikaci trestního zákonodárství, je základním kritériem pro systematiku zvláštní části trestního zákona. Umožňuje stanovit charakter i míru společenské závažnosti skutku.[7]

„Objektem trestného činu rozumíme právní hodnoty a zájmy, na jejichž zachování má společnost zvláštní zájem, takže jim stát poskytuje trestněprávní ochranu. Jedná se o abstraktní duchovní hodnoty společenského řádu, které jsou předmětem ochrany v trestním právu, a nikoli o konkrétní reálně předměty.“[8] Objektem trestného činu jsou společenské vztahy, zájmy a hodnoty chráněné trestním zákonem. Znaky objektu většinou nejsou ve skutkové podstatě vyjádřeny, ale dají se z ní vždy odvodit.[9] Zákonodárce však neposkytuje ochranu všem společenským hodnotám, ale pouze těm nejdůležitějším a základním. Trestní právo má tedy povahu fragmentální.[10]

S objektem úzce souvisí tzv. ochranná funkce trestního práva. Trestní právo poskytuje ochranu před společensky nejnebezpečnějšími útoky osob. Trestní právo je nejpřísnějším prostředkem k ochraně zájmů, nastupuje tam, kde se ostatní právní prostředky ukáží jako neúčinné.[10] „Tato myšlenka se vyjadřuje formulací, že trestní právo představuje prostředek poslední instance – ultima ratio).“[10]

Třídění objektů trestných činů

Podle stupně obecnosti rozlišujeme objekt obecný (rodový?), druhový (skupinový?) a individuální.

Objekt obecný

Obecným objektem jsou všechny nejdůležitější vztahy, zájmy, hodnoty, které chrání trestní zákon. Obecný objekt shrnuje veškeré zájmy, které je třeba chránit, a stanoví tak rozsah potřebné právní úpravy v trestním zákoně. Je obecný ke skupinovému i individuálnímu objektu.[11]

O tom, zda je objekt obecný zároveň objektem rodovým nepanuje shoda. Někteří autoři tvrdí, že ano, jiní, že je rodový objekt určitou konkretizací objektu obecného a poukazuje na nejdůležitější typy vztahů a zájmů chráněných trestním zákonem.[12]

„Ustanovení § 1 tr. zákona z roku 1961 se pokoušelo o vymezení obecného objektu trestných činů tak, že uvádělo několik příkladů objektů trestných činů, např. společenské a státní zřízení Československé socialistické republiky aj., a proto bylo povrchní a neúplné. Trestní zákoník se na rozdíl od trestního zákona z roku 1961 o vymezení obecného objektu trestných činů nepokouší.“[13]

Objekt druhový

„Druhový objekt trestného činu je vyjádřen společnými druhovými rysy individuálních objektů jednotlivých trestných činů. Představuje širší nebo užší skupinu příbuzných chráněných zájmů, které patří do téže oblasti. Zákonodárce je obvykle seskupuje do jedné hlavy nebo jednoho dílu ve zvláštní části trestního zákona.“[11]

„Některé hlavy zvláštní části trestního zákona vyjadřují jeden druhový objekt trestných činů, například hlava devátá – trestné činy proti majetku. Do jiných hlav zvláštní části jsou soustředěny trestné činy s více druhovými objekty, svou povahou příbuznými, například hlava první – trestné činy proti životu a zdraví, hlava čtvrtá – trestné činy proti rodině a dětem.“[11]

Význam se často přisuzuje pořadí hlav, které je spojeno s pořadím chráněných druhových objektů. Trestní zákoník z roku 2009 přichází s novou koncepcí systematiky zvláštní části oproti československému trestnímu zákonu z roku 1961.[13] V hlavách a dílech trestního zákoníku jsou soustředěny skupiny trestných činů napadajících stejný druhový objekt. Tento základní rys systematiky zvláštní části trestního práva můžeme nalézt i v zahraničních trestněprávních předpisech.[14]

„Pořadí jednotlivých hlav poskytujících ochranu zájmům těchto subjektů v trestním zákoníku bylo stanoveno především podle závažnosti chráněných zájmů. Nová systematika zvláštní části trestního zákoníku vyjadřuje novou hierarchii hodnot. I když trestní zákoník nemá zvláštní ustanovení o čelu trestního zákoníku, systematika zvláštní části musí respektovat uspořádání chráněných zájmů podle jejich významu. Do popředí trestněprávní ochrany se dostal člověk, jeho život, zdraví, tělesná integrita, osobní svoboda, nedotknutelnost, důstojnost, vážnost, čest, ochrana jeho soukromí, obydlí, majetku a jiných jeho základních lidských práv, svobod a zájmů.“[15] V hlavě XIII, tedy na samém konci, můžeme nalézt trestné činy proti lidskosti, proti míru a válečné trestné činy. Důvodem pro toto zařazení je zvláštní charakter těchto trestných činů, který přesahuje rámec vnitrostátní úpravy. Jedná se o zařazení z důvodu mezinárodního charakteru, nikoli menší závažnosti.[15] Systematika zvláštní části je tedy následující:

  • Hlava I. – Trestné činy proti životu a zdraví
  • Hlava II. – Trestné činy proti svobodě a právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství
  • Hlava III. – Trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti
  • Hlava IV. – Trestné činy proti rodině a dětem
  • Hlava V. – Trestné činy proti majetku
  • Hlava VI. – Trestné činy hospodářské
  • Hlava VII. – Trestné činy obecně nebezpečné
  • Hlava VIII. – Trestné činy proti životnímu prostředí
  • Hlava IX. – Trestné činy proti České republice, cizímu státu a mezinárodní organizaci
  • Hlava X. – Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných
  • Hlava XI. – Trestné činy proti branné povinnosti
  • Hlava XII. – Trestné činy vojenské
  • Hlava XIII. – Trestné činy proti lidskosti, proti míru a válečné trestné činy

Stejně tak jako nepanuje shoda o obecném a rodovém objektu, i u objektu druhového a skupinového někteří autoři tvrdí, že tyto dva pojmy neoznačují jedno a to samé. Většinový názor však klade mezi tyto dva pojmy rovnítko[12].

Objekt individuální

„Termínem individuální objekt trestného činu se označuje jednotlivý zájem, k jehož ochraně je to které ustanovení zvláštní části trestního zákona určeno.“[16]

„Individuální objekt trestného činu je nezbytně znakem skutkové podstaty každého trestného činu, neboť čin, který nenarušuje ani neohrožuje žádné chráněné hodnoty, nemůže být trestný.“ [16]

Individuální objekt můžeme chápat ve dvou rovinách. Jednak v rovině obecné, kdy je objekt znakem skutkové podstaty trestného činu, a dále v rovině konkrétní, kdy je objektem konkrétní společenský vztah, k jehož porušení došlo konkrétním trestným činem. V obecné rovině je vždy obligatorním znakem skutkové podstaty, v rovině konkrétní nikoli.[16]

„Správné určení individuálního objektu je především důležitý úkol zákonodárce, který musí vycházet z hodnotového řádu společnosti, z ústavního pořádku a z promyšlené kriminálně politické a trestně politické koncepce.“[17]

Individuální objekt by měl být v zákonném ustanovení vyjádřen, ale bohužel častokrát není. „Výslovně vyjádřen je například u některých trestných činů proti republice (§ 310 – „ústavní zřízení“) nebo u některých trestných činů proti svobodě (§ 170, § 171 – „osobní svoboda“).“[17] Velmi často je však nutné zjišťovat individuální objekt výkladem.

Některé trestné činy mají pouze jeden objekt, jiné jich mají více. Rozlišujeme trestné činy, u nichž jsou tyto objekty požadovány kumulativně (např. trestný čin křivého obvinění - § 345, kde je prvním objektem řádná činnost státních orgánů a druhým objektem ochrana lidí před lživými útoky na jejich čest, práva a svobody, oba tyto objekty tu musí být dány současně); a trestné činy, u nichž jsou dány alternativně (např. trestný čin rozvrácení republiky - § 310, u něhož postačí, že pachatel zasáhne některý z následujících objektů: ústavní zřízení, územní celistvost, obranyschopnost České republiky nebo její samostatnost.[17]

V teorii je také důležité rozlišit objekt hlavní a vedlejší. „Hlavním objektem trestného činu jsou nejdůležitější společenské vztahy (zájmy), proti nimž trestný čin bezprostředně útočí (např. zájem na ochraně majetku u trestného čin podvodu) a které jsou především chráněny příslušným ustanovením zvláštní části trestního zákoníku. Ostatní společenské vztahy (zájmy, hodnoty), které jsou trestným činem postiženy jen nepřímo, nahodile nebo jen vzdáleně (např. v konkrétním případě podvodu to může být výživa rodiny poškozeného), označujeme jako objekty vedlejší (sekundární). Vedlejší objekty mohou být pokaždé jiné, nelze je dovodit rozborem příslušných ustanovení trestního zákoníku. Vedlejší objekty nepatří ke znakům skutkové podstaty. Jsou irelevantní z hlediska viny, je ovšem možné je zohlednit při individualizaci trestu.“[16]

Předmět útoku

Každý trestný čin musí mít objekt a některé trestné činy mají ještě hmotný předmět útoku, který je pouze fakultativním znakem skutkové podstaty trestného činu. „Předmětem útoku jsou buď lidé (např. v § 140), nebo věci (např. veřejná listina v § 348, zvěř nebo ryby v § 304 nebo věc získaná trestným činem v § 214 a § 215), na které pachatel trestného činu bezprostředně útočí a tím zasahuje objekt trestného činu.“[18] Na rozdíl od imateriálního objektu je předmět útoku kategorií výlučně materiální.[19]

„Porušení předmětu útoku se nazývá účinek trestného činu (například zlomené žebro, rozbitá výkladní skříň, padělaný cestovní pas). Účinek trestného činu však není atributem předmětu útoku, neboť u trestných činů, které mají předmět útoku, nemusí k účinku vždy dojít.“[20]

Mezi společné znaky předmětu útoku a objektu patří to, že oba představují prvky trestného činu, jsou chráněny prostředky trestního práva, podmiňují trestněprávní kvalifikaci spáchaného činu. Mezi odlišné znaky patří například to, že objekt je na rozdíl od předmětu útoku obligatorním znakem, kdežto objekt je kategorií imateriální.[21]

Předmět útoku a objekt je tedy nutné důsledně odlišovat, mají různé důsledky pro trestní odpovědnost pachatele trestného činu.

  1. JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 158.
  2. ŠÁMAL, Pavel. In ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1451-1456.
  3. GONSIOROVÁ, Barbora. Úvahy nad usnesením Ústavního soudu I. ÚS 1696/16 aneb změny popisu skutku v průběhu trestního řízení. Trestněprávní revue, 2017, č. 7-8, s. 170.
  4. JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 160.
  5. JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 159-160.
  6. JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 161.
  7. JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 166.
  8. ŠÁMAL, Pavel, NOVOTNÝ, Oto, GŘIVNA, Tomáš, HERCZEG, Jiří, VANDUCHOVÁ, Marie, VOKOUN, Rudolf a kol. Trestní právo hmotné. 8. přepracované vydání. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2016, s. 117.
  9. Pojmové znaky trestného činu. epravo.cz, publikováno dne 20. 5. 2002, citováno dne 9. listopadu 2018. Dostupné online na: https://www.epravo.cz/top/clanky/pojmove-znaky-trestneho-cinu-16944.html.  
  10. 10,0 10,1 10,2 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 167.
  11. 11,0 11,1 11,2 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 168.
  12. 12,0 12,1 KRATOCHVÍL, Vladimír a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 268.
  13. 13,0 13,1 ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní právo hmotné. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014, s. 118.
  14. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní právo hmotné. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014, s. 567.
  15. 15,0 15,1 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 170.
  16. 16,0 16,1 16,2 16,3 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 171.
  17. 17,0 17,1 17,2 ŠÁMAL, Pavel, NOVOTNÝ, Oto, GŘIVNA, Tomáš, HERCZEG, Jiří, VANDUCHOVÁ, Marie, VOKOUN, Rudolf a kol. Trestní právo hmotné. 8. přepracované vydání. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2016, s. 119.
  18. JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 173.
  19. KRATOCHVÍL, Vladimír a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 272.
  20. JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 174.
  21. KRATOCHVÍL, Vladimír a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 275.