Disent

Z Iurium Wiki
(přesměrováno z Odlišné stanovisko)
Přejít na: navigace, hledání

Odlišné stanovisko (dissenting opinion, separate opinion, Sondervotum, opinion dissidente) umožňuje soudci, který je při hlasování o rozhodnutí soudu v menšině, aby jeho odlišné stanovisko k většinovému rozhodnutí soudu bylo zveřejněno a soudce tak dal na vědomí, že se s tímto rozhodnutím neztotožňuje a předložil veřejnosti argumenty, které jej k jeho nesouhlasu vedou, i v českém prostředí se někdy označuje jako disent, což je slovo odvozené z latinského dissentire (být jiného názoru, nesouhlasit). Odlišné stanovisko (též minoritní či separátní votum) je tedy písemné vyjádření soudce, s čím v rozhodnutí většiny nesouhlasí a z jakých důvodů. Odlišné stanovisko nemá právní účinky a neovlivňuje závaznost rozhodnutí soudu.

Zpravidla se rozlišují dva druhy odlišných stanovisek či disentů podle toho, zda jde o nesouhlas s výrokem rozhodnutí - dissenting opinion, disent v užším smyslu, nebo o nesouhlas pouze s odůvodněním či částí odůvodnění rozhodnutí - concurring opinion neboli konkurence. Pojem konkurence se pravděpodobně odvozuje ze slova concur (shodnout se v názoru). Konkurence můžeme dál dělit na simple concurrence a concurrence in judgement. Při simple concurrence soudce jen přináší dodatečné důvody na podporu rozhodnutí, které většina do svého odůvodnění nezahrnula, kdežto při concurrence in judgement je odůvodnění v rozporu s odůvodněním většiny, ač obě verze dojdou ke stejnému závěru; více se tak blíží disentu.

Tradice disentů se vyvinula z rozhodovací praxe soudů anglických, kde byla váha soudních rozhodnutí dána autoritou konkrétních soudců a jejich názorů, odtud se rozšířila do celé angloamerické právní oblasti. Velmi známá je například práce s disenty u Nejvyššího soudu USA. Až později začalo být využíváno i u některých evropských kontinentálních vrcholných soudů (např. u německého Spolkového ústavního soudu), kde jinak převažovala zásada tajnosti soudcovských porad a myšlenka nenarušovat autoritu rozhodnutí odlišnými pohledy jednotlivých soudců. Mezi evropskými ústavními soudy narůstá trend umožňovat odlišná stanoviska, třebaže se jejich implementace v jednotlivých státech liší.  Mezi členskými státy Rady Evropy 36 výslovně upravuje odlišná stanoviska (včetně nejvyšších soudů ve státech, ve kterých neexistují ústavní soudy) a jedenáct je nedovoluje nebo nemá odpovídající právní úpravu. Ve většině členských států Evropské unie (EU) (konkrétně ve více než 20 státech) mají ústavní soudci právo předkládat odlišná stanoviska, kdykoliv nesouhlasí s rozsudkem soudu (zahrnuty jsou i státy, v nichž soudci nejvyššího soudu mají – do určité míry – podobné funkce jako ústavní soudci). Některé členské státy EU odlišná stanoviska zakazují nebo nemají žádnou odpovídající právní úpravu a tuto praxi odmítají (Rakousko, Belgie, Francie, Itálie, Irsko, Lucembursko a Malta). Taktéž co se Evropského soudu pro lidská práva týče, Evropská úmluva o lidských právech a jednací řád Evropského soudu pro lidská práva výslovně počítají s odlišnými stanovisky. Tato stanoviska navíc hrají důležitou roli v rozhodovací praxi Soudu. Situace je velmi odlišná u Soudního dvora Evropské unie, kde nejsou odlišná stanoviska povolena.

Existují pádné argumenty pro a pádné argumenty proti odlišným stanoviskům u soudů s ústavně právní jurisdikcí. Někdy se hovoří o paradoxu disentu, neboť veřejně publikovaný soudní disent lze vnímat jako podkopávající autoritu rozsudku, stejně tak mu však lze připisovat konstruktivní roli při posilování legitimity soudů. Možnost využití odlišných stanovisek zabraňuje soudcům, aby vydávali neuvážená rozhodnutí, která by se mohla stát terčem kritiky, obsažené v odlišném stanovisku, přičemž v tomto smyslu je posilováno odpovědné rozhodování celého soudu. Nikoliv nepodstatným efektem je ovšem i to, že disenty pomáhají ventilovat eventuální spory uvnitř soudu tímto způsobem navenek, což je jistě prospěšnější, než aby zůstalo napětí potlačeno uvnitř soudu. Současně separátní vótum nabízí alternativní řešení pro příští rozhodování daného soudu, kdy se v budoucnosti z původně menšinového názoru může stát názor většinový. Podle Zdeňka Kühna je výrazem nyní již převažujícího diskursivního přístupu k aplikaci práva.[1]

Evropská komise pro demokracii prostřednictvím práva (tzv. Benátská komise)  má k zavedení odlišných stanovisek při rozhodování ústavních či nejvyšších soudů příznivý postoj a vydala pro členské státy Rady Evropy, které se rozhodly povolit odlišná stanoviska, tato obecná doporučení:

  1. Zákon by měl považovat odlišná stanoviska za právo soudců a neukládat jim povinnost zveřejňovat jejich názory v každém případě, kdy se nepřipojili k většině.
  2. Legitimita soudního rozhodování bude zajištěna pouze u odlišných stanovisek, která zachovávají loajalitu k soudu a jeho institucionální roli. Odlišná stanoviska by se proto měla zaměřit na vysvětlení, že záležitost může být řešena odlišně, snad lepším způsobem, ale ne že řešení vybrané většinou bylo nekvalitní.
  3. Odlišné stanovisko by mělo být považováno za řešení ultima ratio. Proto je nezbytné, aby soudci debatovali a pokusili se ovlivnit většinový názor dříve, než se rozhodnou vydat odlišné stanovisko.
  4. Pro kvalitu rozsudků a kolegialitu v rámci soudu je důležité, aby většina měla možnost reagovat a odpovědět na písemné odlišné stanovisko a v případě potřeby pozměnit závěry nebo zdůvodnění většiny. Pakliže se většina rozhodne změnit své odůvodnění s ohledem na odlišné stanovisko, měl by být disentující nebo konkurující soudce oprávněn své stanovisko odvolat nebo změnit. To vyžaduje, aby většina obdržela odlišné stanovisko písemně před vyhlášením, zasláním účastníkům nebo zveřejněním konečného rozsudku.
  5. Etický kodex soudců by se měl zabývat odlišnými stanovisky – nikoli diktovat obsah, ale stanovit, které hranice by neměly být překročeny, aniž by to narušilo nezávislost jednotlivého soudce nebo poškodilo instituci. Je důležité, aby bylo zveřejněno i  neuctivé odlišné stanovisko, které porušuje etický kodex, bez ohledu na to, zda bylo proti disentujícími nebo konkurujícímu soudci zahájeno kárné řízení.
  6. Odlišná stanoviska tvoří součást rozsudku, a proto by měla být zveřejňována ve všech případech spolu s rozsudkem většiny a ex officio, nejen na žádost soudců, kteří tato stanoviska formulovali.[2]
V České republice mají právo uvést svá odlišná stanoviska s odůvodněním v písemném vyhotovení rozhodnutí jen soudci Ústavního soudu[3]  a Nejvyššího správního soudu, rozhodují-li v rámci rozšířeného, volebního či kompetenčního senátu. Soudci ostatních soudů mohou svá odlišná stanoviska také vyjádřit, ale pouze do protokolu o hlasování, jehož obsah je tajný a seznámit se s ním tak mohou jen soudci vyššího soudu, pokud rozhodují o opravném prostředku proti přijatému rozhodnutí. Soudci Nejvyššího soudu mohou připojit svá odlišná stanoviska jen k přijatým sjednocujícím stanoviskům a vybraným rozhodnutím, která jsou publikována ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
  1. Více v článku Mají mít naši soudcové právo separátního vóta? v časopise Soudce Roč. 2000, č. 6 s. 3 – 6 či v knize Z. Kühn, M. Bobek a kol. Judikatura a právní argumentace, Praha: Auditorium, 2013.
  2. Viz CDL-AD(2018)030rev-e Report on Separate Opinions of Constitutional Courts, adopted by the Venice Commission at its 117th Plenary Session (Venice, 14-15 December 2018).
  3. K tomu více Grinc, J. Odlišná stanoviska soudců Ústavního soudu České republiky In Kysela, J. a Ondřejková, J. Jak se píše o soudech a soudcích: soudní moc v mezioborové perspektivě, Praha: Leges, 2012.


Chyba při vytváření náhledu: Chybějící soubor
Autorkou tohoto článku je JUDr. Kateřina Šimáčková, Ph.D., soudkyně Ústavního soudu a odborná asistentka z Katedry ústavního práva a politologie Právnické fakulty MU, jež tento článek napsala v rámci programu Tvář Iurium Wiki.

Proto tento text, prosím, neupravujte, aniž byste se o tom s ní nebo s jiným zkušeným ústavním právníkem poradili.

<pageauthors></pageauthors>