Otroci

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

"Existence otroctví a jeho právní úprava je nepochybně nejcharakteristějším rysem římského práva, rysem podmiňujícím typologické určení celého právního řádu. Římské právo bylo nejvyspělejším otrokářským právem celého starověku."[1] Otrok je věcí, objektem práva. Nemají žádnou právní subjektivitu.

  • "servi pro nullis habentur" (otroci se nepovažují za nic).''
  • "servus nullum caput habet" (otrok nemá právní subjektivitu)."

Otroci

Otrok je narozdíl od jiných věcí považován za jedinou věc nadanou vůlí a řečí, a proto mu náležely v římském právu některé právní normy zvláštní. Římské právo striktně odděluje subjekty a objety práv. Nikdo nemůže být zároveň subjektem a objektem práv. Dokonce platí zásada: "dominus membrorum suorum nemo videtur. = nikdo není pánem svých údů."[2] Otrok je většinou objektem vlastnického práva svého práva, ten jej může koupit, prodat, pronajmout, půjčit, zastavit, propustit na svobodu, vyhodit nebo opustit. Vyhozený otrok zůstával nadále otrokem, byl tzv. otrokem bez pána (opuštěným otrokem) a kdokoli jej mohl chytit a znovu zotročit. Vyjímkou byla kategorie tzv. Asklepiových otroků, kterou zavedl císař Claudius. Pán mohl svého starého nebo nemocného otroka vyhodit a ten se stával svobodným (pokud přežil). Nejčastěji je vyhazovali na Asklepiův ostrov v Tibeře. Pán tak chtěl ušětřit na stravě a oděvu.

  • Možnost spravovat pánův majetek --> stávali se z nich vilikové (šafáři)
  • Možnost spravovat pánův majetek a samostatně hospodařit = tzv. peculium (v tomto případě si mohl pán požadovat část úrody, často si ale nebral nic)

Formy nabytí otroctví:

  1. válečné zajetí - nikdy nebyl hlavním zdrojem otroků
  2. narození z matky - otrokyně - otrokyně nemohla žít v řádném manželství, stav dítěte se tedy určoval podle postavení matky v době porodu . Převážně za republiky
  3. mezinárodní obchod - prodej cizinců zotročených ve válce nebo na loupěžnické výpravě
  4. zotročení pro nevděk - (revocatio in servitutem) - propuštěný otrok, který se choval drze nebo urážlivě k bývalému pánovi, mohl být znovu zotročen
  5. zotročení římské občanky - od usnesení senátu za císaře Claudia, římanka byla zotročena, protože neuposlechla trojího varování a nepřerušila soužití s otrokem
  6. otroctví z trestu - (servitus poenae) - jen doba císařská, za trest byl člověk zotročen, stával se z něj otrok římského státu a byl posílán na těžké manuální práce, žijí odděleně v pracovních táborem, po čase opět svobodný
  7. zotročení pro hrubá porušení občanských povinností - jen za republiky, zotročen byl občan vyhýbající se vojenské povinnosti nebo nedostavení se k cenzu
  8. dlužní otroctví - nejstarší období, zaznamenáno v Zákoně dvanácti desek, mohl být usmrcen nebo prodán - změnil to zákon Poeteliův (lex Poetelia) z roku 326 př.n.l., který stanovil, že za dluhy může občan ručit pouze svým majetkem, ne svou osobou.

Pozn. Zákon dvanácti desek mluvil o typu otroka patriarchálního, jeho subjektivita byla jen potlačena, a byl sluhou svého pána. Respektovala se jeho rodina i příbuzenecké vztahy.

Otroci se dělili na městské a venkovské, ti měli vždy horší postavení. Pán nad nimi měl absolutní moc = ius vitae necisque (právo nad životem a smrtí). Postupem času byly vydávány zákony, které omezovaly tuto absolutní moc. Př. císař Antonius Pius (2.st.n.l.) vydal "zákon zakazující svévolné trestání a zabíjení otroků: vlastník, který zneužíval svého oprávnění, mohl být úředně donucen své otroky prodat někomu jinému, mírnějšímu."[3]

Formy ukončení otroctví:

  1. smrt otroka (nekončilo smrtí vlastníka, protože otrok byl součástí dědictví) - smrtí se otrok stával z věci člověkem
  2. propuštění na svobodu

Propuštění na svobodu

  1. manumissio per vindictam (propuštění pomocí hůlky) - za přítomnosti soudního úředníka (praetora nebo správce provincie), pána otroka a svobodného člověka, který měl prohlásit otroka za svobodného. Musel se otroka dotknout hůlkou a pronést slova: "Prohlašuji, že tento člověk je svobodný.". Pán byl vyzván, aby se následně vyjádřil - buď souhlasí nebo mlčí (tím také souhlasí). Tato metoda fungovala převážně za republiky, ale i později.
  2. manumissio per censum (propuštění zápisem otroka do seznamu svobodných lidí) - Cenzor na pokyn pána zapíše otroka do seznamu svobodných římských občanů. Tato metoda propuštění skončila počátkem císařství, protože se přestalo dělat sčítání a soupisy lidí a majetku.
  3. manumissio testamento (propuštění závětí) - Propuštění otroka muselo být v závěti zaznaenáno latinsky a v rozkazovacím způsobu, např. "Stichus, servus meus liber esto! (Stichus, můj otrok, budiž svoboden!"[4] Otrok nabýval svobody ihned, pokud nebyla stanovena žádná podmínka, kterou musí splnit. Hromadné propouštění otroků bylo pro pozůstalé nebezpečné. Vznikl proto zákon Fufia a Caninia (lex Fufia Caninia, 2 př.n.l.), který omezil volnost propouštění otroků poměrným počtem: ze 3-10 otroků mohl osvobodit 1/2, z 10 - 30 mohl osvobodit 1/3, 30 - 100 = 1/4, nad 100 = 1/5, nikdy však více jak 100 otroků.

Mimo tyto tři uznané formy propuštění, existovaly i jiné způsoby: např. propuštění "před přáteli", propuštění dopisem --> tyto formy neuznávalo civilní právo = otrok nebyl svobodný, ale získal ochranu praetora

Zákon Iunia Norbana (lex Iunia Norbana) z roku 19.př.n.l postavil neformálně propuštěné otroky na stejnou pozici jako Latiny (viz.níže). Tak byli považováni za svobodné, ale umírali jako otroci, nemohli tudíž sepisovat testamenty. Zákon byl odstraněn až za Justiniána.

V době císařské za Konstatina Velikého přibyla nová forma propuštění: manumissio in ecclesia (propuštění před shromážděním obcí věřících) - obvykle probíhalo v kostele, s narůstajícím vlivem křesťanství se stalo velmi rozšířeným a užívaným. Za pozdního císařství mohl otrok nabýt svobody i jinak než propuštěním, a to v případě, stal-li se z něj mnich, klerik nebo císařský komorník.


Odkazy

  1. KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice,str.59, ISBN 80-717-9031-1.
  2. Tamtéž, str.61
  3. Tamtéž, str.64]]
  4. Tamtéž, str.65