Pignus

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Pignus neboli ruční zástava spočívá v předání věci (movité či nemovité) dlužníkem do rukou věřitele. Řadí se mezi obligationes re contracte (reálné kontrakty). Tyto typy kontraktů vznikají na základě souhlasů (consensus) a současného fyzického předání předmětu smlouvy.[1] V případě ruční zástavy se jedná o dvoustranný kontrakt nerovný (práva a povinnosti stran tedy nejsou v rovnováze, jak tomu bývá u dvoustranných kontraktů rovných). Zástavní věřitel nezískává k věci vlastnické právo, ale pouze odvozenou držbu k předmětu ruční zástavy. Vzniká většinou k zajištění dluhu dlužníka, většinou jako akcesorický (doplňující) závazek k zajištění.[2] Jedná se tedy o zajiš'ťovací institut, který navazuje na fiducii, od které se liší především tím, že nepřevádí vlastnictví.

Subjekty

Zástavní věřitel

Hlavní povinností zástavního věřitele (příjemce zástavy) je v okamžiku uhrazení dluhu vrátit zástavu spolu se vším, co z ní získal (s příslušenstvím i plody). Předmět zástavy musí vrátit zpět dlužníkovi ve stejném stavu v jakém mu byl dán do zástavy (tedy neporušen).

V případě, kdy došlo k prodeji prodejné zástavy kvůli uspokojení věřitele, pak má dlužník nárok na vrácení přebytku (hyperocha) trhové ceny.[2]

Věřitel musí věc opatrovat a neužívat ji. Pouze pokud si to výslovně strany sjednaly, tak je oprávněn brát plody ze zástavy.[3] Má také právo na zaplacení nákladů, které musel vynaložit na uchování věci. Jestliže věc zanikla bez viny věřitele, pak byl zpravidla zproštěn závazku. Pokud se tak stalo vinou zástavního věřitele (dolus, culpa) pak podléhá žalobě na náhradu škody.[4]

Zástavník dlužník

Dlužník je povinován zaplatit věřiteli náhradu škody, kterou věřitel utrpěl kvůli zastavené věci. Také musí věřiteli nahradit škodu, pokud zastavil věc cizí, nebo zastavenou věc vydával za hodnotnější, než ve skutečnosti je.[5]

Ochrana

Actio pigneraticia directa – zástavní dlužník se s její pomocí domáhá vydání věci.

Actio pigneraticia contraria – zástavní věřitel se domáhá uhrazení nákladů na zachování či zlepšení věci a případnou náhradu škody vzniklé z ruční zástavy.

Actio furti – tuto žalobou může použít zástavní dlužník proti zástavnímu věřiteli, pokud předmět ruční zástavy užívá (furta usus). Jelikož zástavní věřitel ji má pouze opatrovat a užívání věci mu z podstaty smlouvy není dovoleno.[6]

Gaius, III. 203 
Furti autem a actio el conpetit, cuius interest rem salvam esse, licet dominus non sit. Itaque nec domino aliter conpetit, quam si eius intersit rem non perire.

Překlad: 
Actio furti přísluší pak tomu, kdo má právní zájem na zachování věci, třeba to i není vlastník. A tak vlastníkovi přísluší pouze tehdy, když sám má zájem, aby věc nevzala za své.
Gaius, III. 204 
Unde constat creditorem de pignore subrepto furti agere posse, adeo quidem, ut quamvis ipse dominus, id est ipse debitor, eam rem subripuerit, nihilo minus creditori conpetat actio furti. 

Překlad: 
Proto platí, že věřitel může odcizení zástavy žalovat jako krádež, dokonce tak, že i kdyby tu věc ukradl sám vlastník, to znamená sám dlužník, přsluší nicméně věřiteli žaloba z krádeže.
  1. VÁŽNÝ, Jan. Římské právo obligační I.. Bratislava, 1924. s 59-60
  2. 2,0 2,1 HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s.681
  3. BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932. Knihovna českého akademického spolku "Právník" v Brně. s. 515
  4. VÁŽNÝ, Jan. Římské právo obligační I.. Bratislava, 1924. s 75
  5. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s.682
  6. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 181