Pojem tvorby práva

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Pro existence práva ve společnosti je nutné, aby se právo odněkud vzalo. Proces, kterým se právní normy ve společnosti objevují se nazývá tvorba práva. Už z uvedeného plyne, že tvorba práva je velmi široký pojem. V rámci tohoto příspěvku bude pojednáno o různých užších vymezeních tvorby práva a o dvou základních náhledech, jež se v právní teorii na tvorbu práva objevují. Normotvorba představuje zastřešující pojem, spadá sem tvorba jakýchkoliv norem. Kromě tvorby práva zahrnuje tvorbu norem společenských nebo náboženských, ale třeba i vytváření sportovních pravidel.[1]

Právotvorba (tvorba práva) je pojem užší a znamená pouze tvorbu právních norem. Zde záleží na tom, co si představit pod pojmem právní norma. Z širšího hlediska je obsahem normy vše, co má být, tedy všechna pravidla.[2] Potom by normou byla i smlouva a tvorbou práva by pak bylo uzavření kupní smlouvy při nákupu v obchodě, jelikož i tím vznikají jednotlivcům práva a povinnosti. Podobně by tvorbou práva bylo i vydání soudního rozhodnutí, kterým soud v určitém konkrétním případě stanoví práva a povinnosti účastníkům daného řízení. V současné české teorii práva ale převládá názor, že vlastností právní normy je obecnost. Jinými slovy řečeno, právní norma stanoví, co má být pro neurčitý počet osob.[3] Potom tedy bude právotvorbou pouze ta činnost, která směřuje k existenci takto chápaných právních norem. Konkrétní podoby, v nichž se obecné právní normy vyskytují, označujeme jako formální prameny práva (normativní právní akty, soudní precedenty, normativní smlouvy atd.)

Při autoritativní právotvorbě vznikají právní normy jednostranným projevem vůle nějakého subjektu, typicky státu. Tímto způsobem vznikají normativní právní akty, tedy například zákony, nařízení vlády nebo obecně závazné vyhlášky obcí a krajů. Reálně jsou samozřejmě i tyto projevem shody různých lidí, kteří se podílejí na psaní nebo schvalování příslušného NPA, nicméně jsou výsledkem činnosti jednoho zastřešujícího subjektu, nejčastěji státního orgánu, případně orgánu samosprávy.[4]

Konsenzuální právotvorbou vznikají normativní smlouvy. Je pro ně typické, že jsou výsledkem shody dvou a více subjektů. Například mezinárodní normativní smlouvy představují shodu dvou nebo více států na právním řešení určité situace. Ne každý vznik smlouvy ale znamená konsensuální právotvorbu, jak je dnes chápána. Jde pouze o vznik normativních smluv.[5]

Spontánní právotvorba je relativně nezávislá na vůli osob. Normy zde vznikají samovolně tím, že jsou dlouhodobě používány a existuje přesvědčení o jejich právní závaznosti, aniž by je kdokoliv stanovil. Uvedenou cestou vznikají právní obyčeje.[6]

Někdy se lze setkat i s pojmy autonomní a heteronomní právotvorba. Autonomní právotvorba je taková, při které je tvůrce právních norem a jejich adresát stejný. Jako příklad lze uvést například stanovy spolku nebo akciové společnosti. U heteronomní právotvorby představují tvůrce norem a jejich adresáta dva odlišné subjekty. Typickým příkladem je tvorba zákonů, nicméně je potřeba vnímat, že v právním státě jsou zákony, případně jinými právními předpisy, vázány i orgány veřejné moci, a tudíž i ten orgán, který příslušnou právní normu sám vydal.[7]

Místní právotvorba znamená tvorbu práva obcemi a kraji. Specifické pro ni je, že působnost takto vzniklých právních norem omezuje území dané obce či daného kraje.[8] Obcím i krajům byla svěřena část veřejné moci, proto jde o subjekty samosprávy. V rámci samosprávy, tedy pokud jednají v samostatné působnosti, vydávají původní normativní právní akty nazývané obecně závazné vyhlášky obce nebo kraje.[9] Stát na obce a kraje ovšem převedl i určité úkoly státní správy. V přenesené působnosti pro tyto účely vydávají odvozené normativní právní akty označované jako nařízení obce nebo kraje.[10]

Nalézání nebo tvorba práva?

V průběhu mnoha set let, kdy je o právu uvažováno, se s jistým zjednodušením vyskytují dva základní pohledy na tvorbu práva. První z nich (přirozenoprávní) tvrdí, že existuje přirozené právo, které je věčně platné a nezměnitelné. Za tvůrce přirozeného práva různí myslitelé označovali Boha (Tomáš Akvinský) nebo přírodu (Thomas Hobbes). Případně bylo (je) přirozené právo chápáno jako něco vepsaného do samotného lidského rozumu (Immanuel Kant). Ten, kdo právo stanovuje, například panovník nebo zákonodárce, jej vlastně už jen nalézá, jelikož už je dáno nějakým ze zmíněných způsobů. Druhý pohled (právně pozitivistický) odmítá existenci jakéhokoliv věčně platného a nezměnitelného práva. Jediným právem, které existuje, je dle něj právo vytvořené lidskou vůlí podle konkrétních představ lidí o tom, jak by v dané chvíli měla společnost vypadat. Takto vytvářené právo není nalézané, ale přímo vytvářené konkrétním právotvůrcem. Bez činnosti smysly vnímatelného normotvůrce by vůbec neexistovalo.[11]

  1. ŠKOP, Martin; MACHÁČ, Petr. Základy právní nauky. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011. s. 56.
  2. WEYR, František; HORÁK, Ondřej.Teorie práva. Reprint. Praha: Wolters Kluwer, 2015. s. 34.
  3. BERAN, Karel. Autonomní normotvorba. In GERLOCH, Aleš. Teorie a praxe tvorby práva. Praha: ASPI, 2008. s. 112 nebo GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 7. aktualizované vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2017. s. 37 nebo ŠKOP, MACHAČ, op. cit., s. 73. Tento názor ovšem nesdílí třeba Ota Weinberger (WEINBERGER, Ota. Norma a instituce: úvod do teorie práva. Reprint. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2017. s. 100), který stejně jako František Weyr (WEYR, op. cit., s. 44) rozlišuje obecné a individuální právní normy. Jinými slovy řečeno, i individuální stanovení práv a povinností považují oba autoři za právní normu.   
  4. ŠKOP, MACHAČ, op. cit., s. 57.
  5. ŠKOP, MACHAČ, op. cit., s. 58.
  6. Tamtéž.
  7. Tamtéž.
  8. ŠKOP, MACHAČ, op. cit., s. 65.
  9. čl. 104 odst. 3 Ústavy ČR.
  10. čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR.
  11. ŠKOP, MACHAČ, op. cit., s. 55-56.