Postavení ženy v římské společnosti

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Římská společnost

Římská společnost byla patriarchální - což znamená, že hlavní postavení měl muž. Název je odvozen z latinského slova pater - tedy otec. A byla to právě hlava rodiny, která měla hlavní slovo v římské rodině. Společnost v době Říma hleděla na ženské pohlaví jako na slabší, které potřebuje ochranu. Žena ve většině případech nebyla schopna jakéhokoli právního jednání, jelikož jednoduše řečeno nebyla schopna plně posoudit jeho důsledky. Mluví se o takzvané lehkovážnosti ducha - což je zmíněno i v zákoně 12 desek.
V Římské společnosti byla pevně stanovena hierarchie. Obecně je tato společnost považována za demokratickou. Z dnešního pohledu na ni spíše hledíme jako na tzv. otrokářskou demokracii. Demokracie totiž stojí na principu rovnosti, v Římě však neměli všichni stejná práva. Jedním příkladem jsou právě ženy, které byly značně znevýhodněny, i když postupem času se to zlepšovalo a jejich postavení se stávalo silnější. Dalším příkladem jsou otroci, kteří vůbec nebyli považováni za subjekty práva, ale hledělo se na ně jako na objekty práva - tedy jako na věci.
Ženy byly v římské společnosti považovány za osoby fyzické, které byly subjekty práva.

Sui iuris X Alieni iuris

Takové dělení mělo význam jak pro soukromé tak pro veřejné právo. Každá osoba byl buď sui nebo alini iuris.

Sui iuris

V překladu "svého práva". Jedná se tedy o osobu svéprávnou. Plně rozhoduje o veškerém svém jednáním a není nikomu podřízena.
V praxi se jedná o otce rodiny, emancipovaného syna, a ženy, které přišli o pater familias - smrt otce, manžela, nebo rozvodem - sui iuris se stává, pokud se nevrací pod moc bývalého pater familias (pokud jí například zemře manžel, pak je pravděpodobné že se vrátí zpět pod moc svého otce). Ženy však vždy musely mít poručníka, který dohlížel na to, aby si žena vlastní nevědomostí neublížila.

Alieni iuris

Osoba "cizího práva", tedy osoba podřízená. Jedná se o všechny, kteří jsou pod otcovskou mocí.
Většina žen byla alieni iuris a spadala tak pod moc pater familias.

Vstup ženy do manželství

Samotné manželství se uzavíralo spíše v zájmu muže než ženy. Hlavní totiž bylo zachování rodu, což bylo možné pouze sňatkem a následnými potomky (legitimními potomky).
V Římě platila zásada: Consensus facit nuptias = Manželství vzniká souhlasem. Nebylo tedy možné, aby manželství vzniklo proti vůli - snoubence nelze ke sňatku nutit - tedy i žena musela se sňatkem souhlasit. Většina sňatků byla pochopitelně dohodnutá, ale stále zdě platila nutnost souhlasu. V případě, že byly oba snoubenci alieni iuris byl nutný i souhlas pater familias.
Samotnému sňatku většinou předcházely zásnuby, ty však neměly žádné právní důsledky. Tedy pokud proběhly zásnuby, snoubenci slíbili, že se vezmou a pak si to rozmysleli, nelze je k sňatku dle zásady "Consensus facit nuptias" nutit.

Manželství

Obecně rozšířená byla forma manželství, která byla monogamní a patriarchální. V čele rodiny tedy stojí muž s rozsáhlými pravomocemi nad ženou. Muž má tedy moc nejen nad svou ženou, ale také dětmi, popřípadě rodinami svých synů. Nad rodinou svého syna má moc v případě, že je jeho syn stále alieni iuris - tedy jednoduše řečeno jemu podřízený. V případě, kdy ho otec propustil se stal sám "pater familias" (otcem rodiny) své vlastní rodiny a nespadá tak již pod moc svého otce.
Samotná moc muže nad ženou je nazývána manus. V momentě, kdy žena, která byla alieni iuris vstoupila do manželství stává se tak v rámci postavení "dcerou" svého manžela. Je tedy na stejné úrovni jako její děti - dá se tedy řící, že v rámci rodinné hierarchie je vlastně sestrou svých dětí. [1] Žena tedy neměla nad svými dětmi žádnou moc, jelikož byla na stejné úrovni jako její děti. Muž mohl se ženou libovolně nakládat, dle vlastního uvážení, mohl ji dokonce i trestat. Ale jelikož společnost brala ženu jako slabší pohlaví a chtěla ji tudíž chránit, platilo, že by se muž měl v určitých případech poradit s rodinnými příslušníky a to i s příbuznými ženy, jinak mu za příliš kruté zacházení hrozila cenzorská důtka.

Volné a přísné manželství

Starší formou manželství je manželství přísné. Kdy žena úplně přechází do moci nového pater familiás a mizí tak její vazby na původní rodinu. Je tedy alieni iuris.
S vývojem společnosti se mnohá pravidla zjednodušovala a povolovala, jedním z nich bylo i manželství. Začíná se vyvíjet tzv. volné manželství, které je založeno na menší vázanosti ženy na manžela. Manželovi tak nad ženou nevzniká manus, proto pokud dojde ke rozporu, bude mít hlavní slovo pater familias ženy - tedy její otec - a manžel bude muset ustoupit. Jestliže byla žena sui iuris pak jí zůstává i nadále.

Vestálky

Kněžky bohyně Vesty. Vesta byla obdobou řecké bohyně Hestie. Jedná se o strážkyni rodinného krbu. Vestálky tedy střežily v chrámu bohyně Vesty věčný oheň. Jako kněžky musely obětovat svůj život bohyni, za to se jim však dostávalo mnohých poct.
Z právnického hlediska je důležitý především fakt, že nespadaly pod otcovskou moc, byly tedy sui iuris. A přesto, že byly ženy, nepotřebovaly ani žádného poručníka. Lze tedy zaručeně říci, že to byly ženy s velmi vysokým společenským postavením.

Poručník

Poručenství mělo 2 podoby, buď se jednalo o poručenství nad nedospělci (tutela impubertum) nebo nad ženami (tutela mulierum).
Narozdíl od nedospělců, na ženině věku nezáleželo. Poručníka musela mít jak sotva dospělá žena tak i stará žena. Oficiálně to bylo pro jejich ochranu.

Vznik poručenství

Rozlišujeme několik možných vzniků:

  1. Tutor testamentarius - Poručník je povolaný závětí zesnulého pater familiás. Jestliže se žena měla stát sui iuris mohl určit poručníka i jí.
  2. Tutor legitimus - Poručník "povolaný zákonem", nebyl-li stanoven závětí, pak se poručníkem stává nejbližší příbuzný.
  3. Poručník určený úřadem - k této možnosti dochází, pokud nebyl poručník stanoven jinak.[2]

Zánik poručenství

Zaniká nejčastěji smrtí, odvoláním poručníka úřední mocí nebo v případě nedospělce - jeho dospělost

Vývoj poručenství - posílení ženského postavení

Žena nejprve vždy musela podléhat moci muže - nejprve to byl otec, později manžel, popřípadě později poručník - a to bez ohledu na věk. Žena vždy musela mít souhlas svého poručníka, většinou byla požadována i jeho přítomnost při právním jednání. Nebylo tedy možné, aby uzavřela smlouvu sama, nebo například sama přijala dědictví.
Vývojem společnosti se začala rozpadat jeho patriarchální povaha. S touto skutečností se i vylepšuje pozice ženy. Získává stále větší společenskou a hospodářskou nezávislost. Osoba poručníka se tedy změnila spíše v jakousi formalitu, kterou však již šlo obcházet. Jednak bylo možné ho k potřebnému souhlasu poručníka přinutit. Později už ani toto nebylo nutné, a žena si prostě jednala jak uznala za vhodné, s tím, že oficiálně byla například upozorněna, že při určitém jednání může nastat nějaký problém či nepříjemnost.

Za císaře Claudia byli zrušeni tutores legitimi. V době poklasické byl tento úřad úplně zrušen.[3]
  1. KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-7179-031-1. str.133
  2. Tamtéž str. 150
  3. Tamtéž str. 151