Právní princip

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Pojem právní princip (obecná zásada právní) je v právní vědě definován různě. Jediné, na čem se různí autoři shodnou, je, že právní princip vyjadřuje, co má být.[1] Zda jde o odlišný druh regulativu než je tomu v případě právní normy a v čem se právní principy od právních norem liší, se právní věda opět neshoduje.[2] Rovněž i řazení právních principů mezi formální prameny práva v ČR není postaveno najisto. Důvody, proč ohledně principů panuje v právní vědě tolik nejasností, zřejmě vyplývají z jejich obecnosti. Mnohé principy se navíc při tvorbě i aplikaci práva prosazují, aniž by byly kdekoliv přímo vyjádřeny v psané podobě. Do jisté míry se právní principy podobají právním obyčejům, rozdíl ale spočívá v tom, že právní principy nalézáme spíše v systému práva, zatímco právní obyčeje se projevují více jako zaužívaná pravidla chování ve společnosti.[3]

Zdroje právních principů

Ač bývají principy někdy řazeny mezi formální prameny práva, jedná se spíše o takové regulativy chování, které jsou v jiných pramenech práva obsaženy společně s právními normami. Český právní filosof Ota Weinberger uvádí, že jejich zdrojem je platné pozitivní právo, tedy formální prameny práva daného právního řádu. Mohou se zde vyskytovat v následujících variantách.[4]

a)    Právní principy jsou přímo vyjádřeny v právním předpisu.

- čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR[5]

Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

- čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod[6]

Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

b)    Právní principy jsou obsaženy v rationes decidendi precedentů v případě angloamerické právní kultury, nebo ve výroku či odůvodnění rozhodnutí zejména vyšších soudů v případě kontinentální právní kultury

- část odůvodnění nálezu ÚS, sp. zn. Pl. ÚS 4/94, známého pod názvem anonymní svědek, v němž Ústavní soud vyjadřuje základní východisko principu proporcionality[7]

"K omezení  základních práv či svobod,  i když jejich ústavní úprava omezení nepředpokládá, může  dojít v případě jejich kolize. V těchto situacích je nutné stanovit podmínky, za splnění kterých má prioritu jedno základní právo  či svoboda, a za splnění kterých jiné. Základní je v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit  pouze v zájmu jiného základního práva či svobody."

c)     Lze je odvodit zobecněním z právních předpisů, případně precedentů.

Například z čl. 39 Listiny základních práv a svobod lze dovodit princip nulla poena sine lege.[8]

Mohou ale nastat případy, že princip, který soudce bude považovat v daném případě za aplikovatelný, není nikde jednoznačně formulován, ani nelze jednoznačně odvodit z formálních pramenů práva daného právního řádu. V tzv. hard cases lze podle amerického právního filosofa Ronalda Dworkina nacházet principy i mimo státem daný právní řád a s jejich pomocí takové případy rozhodovat.[9] Právní principy v takovém případě mohou vycházet z třeba z morálních či náboženských norem, mohou být dovozovány z již neexistujících právních řádů, typicky z římského práva (pacta sunt servanda). Stanovení jejich obsahu je vždy otázkou argumentace v konkrétním případu, proto u principů hovoříme o argumentační závaznosti.[10]

Význam právních principů

Právní principy slouží především tam, kde jiné prameny práva nepomáhají nalézt dostatečnou odpověď na otázku, co má být. Uplatní se jednak při tvorbě práva, kdy normotvůrce při této činnosti „usměrňují“[11], a jednak při jeho aplikaci v obtížných případech (hard cases), kdy psané právo nedává pro vyřešení daného případu jednoznačnou odpověď, případně ji nedává vůbec, v takovém případě hovoříme o mezerách v právu.[12]

Právní princip vs. právní norma

Rozdíl mezi principy a normami (pravidly) může spočívat ve stupni obecnosti nebo v jejich logické struktuře.[13] Co se týče prvního hlediska, principy jsou považovány za obecnější než normy.[14]

Dworkin a Alexy poukazují na rozdíl v logické struktuře norem a principů. Podle Dworkina se normy aplikují způsobem vše nebo nic, zatímco principy mají dimenzi důležitosti, tedy v případě jejich střetu sice jeden převáží nicméně ten druhý zůstává v platnosti a uplatní se v míře, ve které se neuplatnil ten převažující.[15] Alexy proto principy také nazývá příkazy k optimalizaci. Pro řešení kolize principů se na v právní vědě v pracích Alexyho a soudní praxi v judikatuře Spolkového ústavního soudu rozvinul princip proporcionality využívaný i Ústavním soudem ČR.[16]

Právní princip jako pramen práva v českém právním řádu

O této otázce není mezi teoretiky zcela jasno, jak už bylo zmíněno výše. Ústavní soud ČR se však k této problematice poměrně jasně vyjádřil ve svém nálezu z druhé poloviny 90. let.[17]

Moderní demokratická psaná ústava je společenskou smlouvou, kterou se lid, představující ústavodárnou moc (pouvoir constituant), ustavuje v jedno politické (státní) těleso, zakotvuje vztah individua k celku a soustavu mocenských (státních) institucí. Dokument institucionalizující soustavu základních obecně akceptovaných hodnot a formující mechanizmus a proces utváření legitimních mocenských rozhodnutí nemůže existovat mimo veřejností akceptovaného kontextu hodnot, spravedlnostních představ, jakož i představ o smyslu, účelu a způsobu fungování demokratických institucí. Jinými slovy nemůže fungovat mimo minimálního hodnotového a institucionálního konsenzu. Pro oblast práva z toho plyne závěr, že pramenem práva obecně, jakož i pramenem práva ústavního, a to i v systému psaného práva, jsou rovněž základní právní principy a zvyklosti“.
  1. WEINBERGER, Ota. Norma a instituce. Úvod do teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2017. s. 97.   
  2. HOLLÄNDER, Pavel. Filosofie práva. 2. rozš. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012. s. 200-207.     
  3. HARVÁNEK, Jaromír a kol. Právní teorie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013. s. 233.   
  4. HARVÁNEK, Jaromír a kol. Právní teorie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013. s. 233.   
  5. Čl. 2 odst. 4 ustavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava ČR, ve znění pozdějších předpisů.
  6. Čl. 40 odst. 2 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů.
  7. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 12.10.1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94.
  8. Čl. 39 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů.
  9. K tomu: DWORKIN, Ronald. Když se práva berou vážně. V čes. jazyce 1. vyd. Praha: Oikoymenh, 2001. 458 s.      
  10. HARVÁNEK, Právní teorie, s. 233.
  11. Dle amerického právního filosofa Lona Fullera existují určité principy, které by měl normotvůrce respektovat, mají-li normy plnit ve společnosti svou funkci. Řadí mezi ně např. požadavek na obecnost, srozumitelnost a zveřejnění právních norem nebo nepřípustnost jejich retroaktivity. K tomu blíže: FULLER, Lon L. Morálka práva. Praha: Oikoymenh, 1998. 229 s.   
  12. HARVÁNEK. Právní teorie. s. 234.
  13. HOLLÄNDER, Filosofie práva, s. 211.   
  14. HARVÁNEK. Právní teorie, s. 246.
  15. HOLLÄNDER. Filosofie práva, s. 204.
  16. HOLLÄNDER. op. cit., s. 208-211.
  17. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 17.12.1997, sp. zn. PL. ÚS 33/97.