Smlouva o výkonu funkce

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Smlouva o výkonu funkce

§ 59 - 62 z. o. k.

Smlouva o výkonu funkce upravuje práva a povinnosti mezi členem voleného orgánu (i fakultativního) a obchodní korporací. V úvodu je důležité zmínit, že smlouva o výkonu funkce vzniká ex lege zvolením. Neurčí-li valná hromada jinak, stává se zvolená osoba členem voleného orgánu dnem přijetí usnesení o jeho zvolení (§ 45 odst. 4 zákona o obchodních korporacích). Vztah příkazníka a příkazce vzniká tedy již zvolením člena voleného orgánu.[1] Smlouva o výkonu funkce může být upravena (a schválena) i následně.

Použití občanského zákoníku

Zákon o obchodních korporacích (dále jen z. o. k.) neobsahuje komplexní úpravu smlouvy o výkonu funkce. Ustanovení odkazuje pouze na přiměřenou aplikaci smlouvy o příkazu. Pokud zákonodárce určil, že se pravidla mají použít pouze přiměřeně, znamená to, že zde musí dojít ke zvážení jejich smyslu a účelu.[2] Je na vůli stran, aby si dohodly odlišná pravidla, než které předvídá úprava příkazu. Důležitým krokem je i zvážení, zda zákon o obchodních korporacích neobsahuje vlastní pravidla, které mají před úpravou v občanském zákoníku přednost (př. povinnost k náhradě škody, způsob skončení funkce). Od kogentních ustanovení zákona o obchodních korporacích se nedá odchýlit ani v této smlouvě. Některá pravidla o výkonu funkce obsahuje také obecná úprava právnických osob v občanském zákoníku (př. člen voleného orgánu vykonává funkci osobně). Správa cizího majetku se na úpravu vztahů mezi členy volených orgánů a korporací nepoužijí.

Při nahlédnutí do úpravy příkazu je aplikace spíše výjimečná. Platí však, že příkazník přenechá příkazci veškerý užitek z obstarané záležitosti, úhrada výloh a úhrada škod vzniklých členu orgánu v souvislosti s výkonem funkce.[3]

Forma

Písemná forma smlouvy o výkonu funkce je vyžadována pouze tehdy, pokud je uzavírána s kapitálovou společností. A contrario není tedy potřebná u osobních společností a družstev a postačí, pokud bude sjednána ústně. Z důvodu právní jistoty lze však očekávat, že budou i ostatní společnosti nuceny k písemnému zachycení smlouvy. Písemná forma bude zachována i pokud bude uzavřena smlouva elektronicky či jinými technickými prostředky, které umožní její zachycení dle § 562 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Platí vyvratitelné domněnka, že se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana ke svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.[4]

Nedodržení formy smlouvy u kapitálových společností bude způsobovat její neplatnost. Nedodržení formy předvídané zákonem je neplatné, jestliže následně nedojde ke konvalidaci. Relativní neplatnost má své místo tam, kde právní jednání sice odporuje zákonu, avšak se zjevně nepříčí veřejnému pořádku.[5]

Při uzavírání smlouvy o výkonu funkce mezi jednočlennou korporací a jediným společníkem vyžaduje písemnou formu s úředně ověřenými podpisy (§ 13).

Souhlas

U kapitálových společností dochází ke schvalování smlouvy o výkonu funkce i jejich změn nejvyšším orgánem. Nejvyšším orgánem je u nich valná hromada (§ 44 odst. 1). U osobních společností se schválení nevyžaduje, ale naopak u družstev je potřeba souhlas udělený členskou schůzí. (§ 656 písm. e)). Výjimkou může být situace, kdy je u akciové společnosti svěřeno jmenování statutárního ředitele správní radě, která také schvaluje smlouvu o výkonu funkce.

Základním východiskem je, že valná hromada rozhoduje prostou většinou přítomných společníků, ledaže společenská smlouva určí jinak (§ 170 a § 415 z. o. k.). Z tohoto důvodu postačí, když bude udělen souhlas většinou přítomných společníků či akcionářů.

Nedojde-li k udělení souhlasu, bude se jednat o neplatné právní jednání (§ 48 z. o. k.). Tato neplatnost se bude vztahovat ke smlouvám, které byly uzavřeny před udělením souhlasu. Pokud dojde ke schvalování pouze obsahu smlouvy, tzn. bez konkrétně určené strany, je zřejmé, že tato smlouva zatím nevznikla. Neplatnosti se lze dovolat do šesti měsíců ode dne, kdy se o tom osoba oprávněná dozvěděla (subjektivní lhůta). Objektivní lhůta je desetiletá.

Souhlas může být předchozí, následný nebo také jen souhlas s konkrétním obsahem smlouvy (nejen ke konkrétnímu členovi, ale i do budoucna).

Důsledek neschválení smlouvy či jejího dodatku by měl být stejný jako absence souhlasu, tudíž relativní neplatnost.[6]

Odměna

Bezplatný výkon funkce může být sjednán ve smlouvě o výkonu funkce či zde může platit nevyvratitelná domněnka uvedená v § 59 odst. 3 z. o. k.. Tato domněnka se použije, pokud byla odměna sjednána v rozporu se zákonem.[7] Porušení zákona v tomto případě bude spočívat především v nedodržení souhlasu nejvyššího orgánu společnosti. V souvislosti s tímto odstavcem musíme počítat i s následujícím, jelikož ten nám udává výjimky, kdy se nebude jednat o bezplatný výkon funkce, ale volenému členovi bude náležet odměna obvyklá.

Mezi tyto výjimky patří neplatnost ujednání o smluvní odměně, kterou způsobila obchodní korporace, dále nebude-li smlouva uzavřena z důvodu na straně obchodní korporace anebo ji nejvyšší orgán neschválí bez zbytečného odkladu po vzniku funkce člena voleného orgánu. Pokud by zákon nepředvídal tyto situace, mohlo by se stát, že valná hromada smlouvu o výkonu funkce neschválí a člen orgánu bude vykonávat svou funkci s nejistým postavením.

V těchto případech bude tedy platit odměna obvyklá v době uzavření smlouvy. Výše této obvyklé odměny se bude určovat znaleckým posudkem.[8]

Pokud nebude sjednána smlouva o výkonu funkce z vůle stran a nikoli z důvodů na jedné straně, bude náležet členovi odměna obvyklá a tento závěr dovozuje odborná literatura z § 2438 o.z..

Pozornost je třeba věnovat i ustanovení v § 61 odst. 1 z. o. k., které upravuje možnost přiznat členovi jednorázovou odměnu.[9] Lze si tedy představit situaci, kdy například jednatel bude vykonávat svou funkci jakoby bezplatně, avšak valná hromada mu každý rok přizná odměnu, která může klidně pokrýt i veškerou odměnu, kterou by dostával za každý měsíc.

Skončení funkce (odstoupení)

Člen orgánu může ze své funkce odstoupit. Toto právo mu přiznává § 59 odst. 5 z. o. k. a stanovuje zde jednu povinnost a to takovou, že k odstoupení nemůže dojít v době, která je pro korporaci nevhodná. Nemůže tedy dojít k tomu, že je vykonává funkce proti vůli, avšak je zde upřednostněn zájem korporace před zájmem člena orgánu, který chce okamžitě odstoupit. Samozřejmě že tato nevhodná doba se vždy bude posuzovat podle konkrétního případu a nelze jej paušalizovat.

Odstoupení se oznamuje orgánu, který člena orgánu zvolil (př. valná hromada, dozorčí rada).[10] Na rozdíl od obchodního zákoníku je v zákoně o obchodních korporacích upravena jednoměsíční lhůta, která začíná běžet od okamžiku, kdy se oznámení dostalo do sféry vlivu orgánu, který jmenoval odstupujícího člena orgánu. Tímto uplynutím zaniká funkce a je potřeba, aby došlo ke jmenování nového člena orgánu. Pokud volí člena orgánu valná hromada, může to za této úpravy činit problémy, jelikož oznámit valné hromadě odstoupení, když se valné hromada koná až za několik měsíců či nedávno proběhla je problematické. Svolat valnou hromadu pouze pro to, aby došlo k oznámení odstoupení je nákladné. Otázkou je, zda lze použít judikaturu nejvyššího soudu, která řešila tuto situaci za účinnosti obchodního zákoníku, který jednoměsíční lhůtu neupravoval. Dle Nejvyššího soudu: „Předáním oznámení o odstoupení z funkce člena dozorčí rady předsedovi představenstva akciové společnosti je oznámení doručeno společnosti. Doručením oznámení o odstoupení společnosti nastávají účinky oznámení odstoupení příslušnému orgánu společnosti, tedy vzniká povinnost příslušného orgánu společnosti projednat odstoupení na nejbližším zasedání poté, co se o odstoupení dověděl. Výkon funkce končí dnem, kdy bylo odstoupení projednáno nebo mělo být projednáno příslušným orgánem.[11] V tomto případě však neplynula jednoměsíční lhůta, ale byla zde zakotvena povinnost projednat toto odstoupení. Pokud zákon požaduje doručení oznámení orgánu, který člena zvolil a je zde nastavena lhůta pro ukončení funkce, dle komentářové literatury je doručeno, pokud členové orgánu měli objektivní možnost se s obsahem oznámení seznámit, tedy není nutné svolávat valnou hromadu.[12]

Souběh funkcí člena voleného orgánu a zaměstnance

Souběhem rozumíme souběžný pracovní poměr člena voleného orgánu se stejnou společností (př. jednatel a generální ředitel). Tento souběh byl dříve odmítán a smlouvy byly považovány za absolutně neplatné. Důležité je hned na začátku zmínit, že Nejvyšší soud se opět zabýval souběhem funkcí, kdy se odchýlil od své dosavadní judikatury, právní věta daného rozhodnutí zní: „Člen statutárního orgánu obchodní korporace a tato obchodní korporace se mohou odchýlit od pravidla vyjádřeného v § 66 odst. 2 větě první obch. zák. (podle kterého se jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě) i tak, že si pro svůj vztah ujednají režim zákoníku práce. Takové ujednání (jde-li o výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) nečiní jejich vztah pracovněprávním; i nadále půjde o vztah obchodněprávní, který se řídí obchodním zákoníkem a dále – v důsledku smluvního ujednání – těmi (v úvahu přicházejícími) ustanoveními zákoníku práce, jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující (především) postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace a jeho vztah s obchodní korporací.“[13] Nově je tedy připuštěno, aby si obchodní korporace a člen voleného orgánu ujednali práva a povinnosti dle zákoníku práce, avšak nikdy tento vztah nebude pracovněprávní. Vždy se bude jednat pouze o smluvní ujednání, které si strany inkorporovaly ze zákoníku práce do smlouvy dle své vlastní vůle. Při tomto jednání je však třeba být na pozoru, a to převážně z toho důvodu že se nelze odchýlit od kogentní úpravy v zákoně o obchodních korporacích. Statutár se tedy nikdy nemůže zbavit povinnosti péče řádného hospodáře. Judikatura stále trvá na tom že vznik, zánik ani obsah vztahu mezi členem voleného orgánu a obchodní korporací se neřídí zákoníkem práce.[14] Pracovní smlouva, ve které budou uvedeny činnosti, které spadají do výkonu funkce budou tyto části vždy neplatné pro rozpor se zákonem.
  1. ŠTENGLOVÁ, Ivana. a kol. In: ŠTENGLOVÁ, Ivana, HAVEL, Bohumil, CILEČEK, Filip, KUHN, Petr, ŠUK, Petr. Zákon o obchodních korporacích. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 404. (§ 190)
  2. Čl. 7 odst. 4 písm. f) Legislativní pravidla vlády dostupné: https://www.vlada.cz/cz/ppov/lrv/dokumenty/legislativni-pravidla-vlady-91209/
  3. LASÁK, Jan. In: LASÁK, Jan. a kol. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. I. Díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014. s. 494-495 (§ 59)
  4. ŠTENGLOVÁ, Ivana. In: ŠTENGLOVÁ, Ivana. a kol. Zákon o obchodních korporacích. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 173. (§59)
  5. LASÁK, Jan. In: LASÁK, Jan. a kol. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. I. Díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014. s. 494-495 (§ 59)
  6. LASÁK, Jan. In: LASÁK, Jan. a kol. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. I. Díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014. s. 507 (§ 59)
  7. ŠTENGLOVÁ, Ivana, HAVEL, Bohumil. In: ŠTENGLOVÁ, Ivana, HAVEL, Bohumil, CILEČEK, Filip, KUHN, Petr, ŠUK, Petr. Zákon o obchodních korporacích. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 173. (§ 59)
  8. ŠTENGLOVÁ, Ivana, HAVEL, Bohumil. In: ŠTENGLOVÁ, Ivana, HAVEL, Bohumil, CILEČEK, Filip, KUHN, Petr, ŠUK, Petr. Zákon o obchodních korporacích. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 173. (§ 59)
  9. ČECH, Petr a Petr ŠUK. Právo obchodních společností: v praxi a pro praxi (nejen soudní). Vydání I. Praha: Ivana Hexnerová - BOVA POLYGON, 2016, s. 151.
  10. § 190 odst. 2 písm. c) z. o. k. a § 421 odst. 2 písm. e) z. o. k., aktuální znění: zákon č. 90/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
  11. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2863/2008
  12. ŠTENGLOVÁ, Ivana. In: ŠTENGLOVÁ, Ivana, HAVEL, Bohumil, CILEČEK, Filip, KUHN, Petr, ŠUK, Petr. Zákon o obchodních korporacích. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 173. (§59) a LASÁK, Jan. In: LASÁK, Jan. a kol. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. I. Díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014. s. 516 (§ 59)
  13. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017
  14. JANOUŠEK, Vladimír. Tabu souběhu funkcí je ta tam… [online]. epravo.cz, 27. 4. 2018 [cit. 25. ledna 2020]. Dostupné na < https://www.epravo.cz/top/clanky/tabu-soubehu-funkci-je-ta-tam-107491.html>.