Státní zastupitelství

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Státní zastupitelství bylo zřízeno zákonem č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, s účinností od 1.1. 1994 a nahrazuje dřívější prokuraturu. Přestože se jedná o orgán zařazený Ústavou v čl. 80 do moci výkonné, chápeme státní zastupitelství výhradně jako orgán zastupující veřejnou žalobu v trestním řízení.[1]

Název a sídlo

Název státní zastupitelství má demonstrovat zásadní rozdíl v postavení, organizaci a působnosti této nové soustavy orgánu v porovnání s dřívější prokuraturou. Sídla a obvody státních zastupitelství se shodují se sídly a obvody soudů.[2]

Místo v soustavě státních orgánů

Jelikož je státní zastupitelství součást moci výkonné, odpovídají tomu zásady jeho řízení a organizace. Ústava státnímu zastupitelství negarantuje nezávislost[3], ministr spravedlnosti je nadřazen nejvyššímu státnímu zástupci a vykonává nad Nejvyšším státním zastupitelstvím dohled.[1]

Způsob zřízení a ustavení

Státní zastupitelství tvoří decentralizovanou soustavu zastupitelství u jednotlivých soudů. Státní zástupci jsou jmenováni ministrem spravedlnosti a pracovní poměr vzniká složením slibu do rukou ministra spravedlnosti.

V čele každého zastupitelství stojí vedoucí, zastupuje ho jeho náměstek nebo náměstci v pořadí určeném vedoucím státním zástupcem.[2]

Složení a nároky na výkon funkce státního zástupce

Státním zástupcem může být jmenován občan České republiky, který je způsobilý právně jednat, bezúhonný, získal vysokoškolské právnické vzdělání a dovršil 25 let. Dále jeho morální vlastnosti musejí dávat záruku, že bude funkci řádně zastávat, a souhlasí se svým jmenováním do funkce. Státní zástupce je při výkonu funkce povinen postupovat odborně, svědomitě, odpovědně, nestranně, spravedlivě a bez zbytečných průtahů.

Podle Listiny základních práv a svobod nemají státní zástupci právo na stávku a dovoluje, aby jim zákon omezil právo na podnikání a jinou hospodářskou činnosti a právo zakládat politické strany, politická hnutí a sdružovat se v nich.[3]

S funkcí státního zástupce je neslučitelný výkon funkce poslance nebo senátora, člena orgánu územní samosprávy, soudce nebo funkce ve veřejné správě.[2]

Struktura státního zastupitelství

Soustavu státního zastupitelství tvoří Nejvyšší státní zastupitelství, vrchní státní zastupitelství, krajská státní zastupitelství a okresní státní zastupitelství. Sídla a obvody státních zastupitelství se shodují se sídly a obvody soudů.[1] V době branné pohotovosti státu působí také vyšší a nižší polní státní zastupitelství. V Praze působí městské státní zastupitelství s působností krajského a obvodní státní zastupitelství s působností okresních. V Brně působí městské státní zastupitelství s působností okresního státního zastupitelství.[2]

Nejvyšší státní zástupce je nadřízen vrchním státním zástupcům, ti jsou nadřízeni krajským státním zástupcům ve stejném obvodu a krajský státní zástupce je nadřízen okresním státním zástupcům ve stejném obvodu.[1]

Pravomoc a působnost

Hlavním úkolem státního zastupitelství je zastupování veřejné žaloby v trestním řízení (čl. 80 Ústavy), přičemž platí princip legality, což je povinnost podat žalobu, existují-li pro to důvody předvídané trestním řádem. Dále může v oblasti trestního řízení působit i v rámci přípravného řízení.[2]

Mimo to vykonává i další pravomoci, které mu jsou svěřeny zákonem. Jedná se zejména o pravomoci, které souvisejí s trestním řízením a na základě těchto pravomocí může významně zasáhnout do základních práv a svobod jiných osob. Ve fázi přípravného řízení může pouze státní zástupce navrhnout vzetí osoby do vazby, vydání příkazu k zatčení, provedení domovní prohlídky nebo nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.

V netrestní oblasti může státní zastupitelství podat návrh na zahájení řízení před soudem nebo vstoupit do řízení jako účastník.[3]

Příslušnost státního zastupitelství je dána soudem, u kterého působí, nestanoví-li zákon jinak.

Organizační pravidla činnosti[2]

Pracovní poměr státních zástupců je založen jmenováním a vzniká složením slibu. Jsou jmenování na neomezenou dobu. Důvody zániku jsou taxativně vymezeny v zákoně:

a) zaniká dnem právní moci rozsudku, kterým byl odsouzen za úmyslný trestný čin

b) zaniká dnem právní moci rozsudku, kterým pozbyl plné svéprávnosti

c) dnem pozbytí státního občanství České republiky nebo zvolením/jmenováním do funkce neslučitelné s výkonem funkce státního zástupce

d) dnem právní moci rozhodnutí o propuštění v kárném řízení

e) vzdáním se funkce

f) dohodou

g) k 31.12. roku, v němž dosáhne 70 let

Postavení státního zástupce a odpovědnost za výkon svěřené funkce[2]

Stání zástupce nemá imunitu. Platové poměry státních zástupců jsou upraveny nařízením vlády. Státní zástupce je kárně odpovědný za kárné provinění, kterým je zaviněné porušení pracovní povinnosti nebo chování v rozporu s jeho postavením.


In-progress.jpg
             Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
             Pomozte naší wiki tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.


  1. 1,0 1,1 1,2 1,3 KLÍMA, K. Ústavní právo. 4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, s. 519 - 520. ISBN 978-80-7380-261-5.    
  2. 2,0 2,1 2,2 2,3 2,4 2,5 2,6 FILIP, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Václav Klemm – Vydavatelství a nakladatelství, 2011, s. 247 - 251. ISBN 978-80-904083-7-1.
  3. 3,0 3,1 3,2 PAVLÍČEK, V. a kolektiv. Ústavní právo a státověda, II. díl. Ústavní právo České republiky. 1. úplné vydání. Praha: Leges, 2011, s. 916 - 922. ISBN 978-80-87212-90-5.