Test vyloučení extrémní disproporcionality

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Vedle testu proporcionality a testu racionality se v judikatuře Ústavního soudu vyskytuje ještě další test, který souvisí s otázkami daní, poplatků či peněžních sankcí.

V rámci testu vyloučení extrémní disproporcionality se zkoumá, zda zákonodárce při rozhodování o předmětu, míře a rozsahu daní, poplatků a peněžních sankcí nepřekročil přípustnou míru finančního zatížení, která by mohla být pro poplatníky likvidační.

Judikatura

Ústavní soud test vyloučení extrémní disproporcionality rozvedl ve svém nálezu Pl. ÚS 29/08: „zákonodárce má velkou diskreci v tom, jakou daň zvolí, aby shromáždil finanční prostředky pro zabezpečování svých funkcí a politik, nicméně nesmí zasáhnout do vlastnických práv tak, aby se majetkové poměry dotčeného subjektu zásadně změnily tak, že by došlo ke zmaření samé podstaty majetku , tj. ke zničení majetkové základny poplatníka (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 3/02, vyhlášený pod č. 405/2002 Sb.), resp. že by hranice veřejnoprávního povinného peněžitého plnění jednotlivcem vůči státu nabyla škrtícího rdousícího působení (sp. zn. Pl. ÚS 7/03, vyhlášený pod č. 512/2004 Sb.). Jinými slovy, lze konstatovat, že vyměřovaná daň nesmí omezovat vlastnické právo osoby povinné k zaplacení daně takovým způsobem, který by se příčil ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny.“

Závazné parametry, kterými se zákonodárce musí řídit

Zákonodárcem stanovené peněžité plnění nesmí mít vůči daňovému poplatníku (1) škrtící (rdousící) účinek, (2) nesmí mít konfiskační dopad (ve vztahu k majetkové podstatě jednotlivce) a zároveň (3) nesmí být diskriminační (zásada rovnosti).