Thomas Hobbes

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Narodil se roku 1588 do rodiny farmáře, nicméně své mládí strávil studii mimo svou rodinu. Studoval scholastiku v její pozdní fázi a poté se věnoval povolání soukromého učitele rodu Cavendishů. Ten nad Hobbesem také držel do konce jeho života ochrannou ruku. Vzhledem k tomu, že byl velkým zastáncem absolutismu, jako cesty stability a prosperity národa, velmi těžce nesl anglickou revoluci a po smrti krále se uchýlil do exilu ve Francii, odkud se vrátil až v roce 1651. Ve Francii začal pracovat na svém stěžejním díle Leviathan neboli O podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského. Jeho dílo není příliš obsáhlé, a prolínalo se jím několik jeho stěžejních myšlenek. Dožil se na svou dobu velmi vysokého věku (92 let) a to mu umožnilo nahlížet na vlastní dílo a v něm obsažené myšlenky kritickým způsobem, upravovat jej a lépe argumentovat. Často je považován za skrytého ateistu, zejména kvůli jeho teologickým spisům, ve kterých se dostával do ostrého rozporu s církví a její interpretací boha. Také nepovažoval náboženství za podstatu státu, naopak viděl stát jako toho, kdo určuje, co je náboženství. Zemřel roku 1769[1].

Přirozený stav

Podle Hobbese je přirozený stav stavem přírodním, ve kterém vládnou pouze přírodní zákony. Člověk je podle něj bytostí sobeckou, bezohlednou, která dbá v první řadě sama na sebe. Mezi lidmi v přirozeném stavu není dostatečná nerovnost tak, aby se vytvořila hierarchie. Z toho pramení nejasné mocenské uspořádání a nejistota pro všechny. Bez moci, která by lidi držela na uzdě se každý člověk snaží získat co nejvíce majetku, což jej nutí bojovat, a pokud by bojovat nechtěl, sám by se stal terčem útoků jiných, kteří chtějí získat jeho statky[2]. Podle Hobbese není v přirozenéme stavu žádná nespravedlnost, či křivda, protože v přirozeném stavu neexistuje právo či vláda a kde není zákon, není ani nespravedlnost[3]. Hobbes tedy přirozený stav označuje jako boj všech proti všem, nekončící konflikt, který přináší pouze nejistotu a hrozbu ztráty statků či zotročení. Společenská smlouva má podle Hobbese za cíl vytvoření hierarchie, vzdání se vlastní moci ve prospěch jiné autority, která zajistí mír.

"Z toho je zjevné, že tehdy, když lidé žijí nemajíce nad sebou společné moci, která by je držela na uzdě, jsou mezi sebou v tom stavu, kterému říkáme válka. Je to válka všech proti všem."[4]

Společenská smlouva

Nezbytným předpokladem pro vznik společenské smlouvy je ukončení válečného stavu. Hobbes jej však nechápe jako kapitulaci, ale jako podřízení se jinému. Nelze tady využít pojem mír, ale spíše mluvíme o absenci války[5]. Společenská smlouva je podle Hobbese uzavřena z pudu sebezáchovy, jedná se o sobecký kalkul, kterým člověk chce ochránit sama sebe. Člověk se tedy vzdává své moci ve prospěch státu, absolutního suveréna, který garantuje stabilitu a jistoty. Tím, že příjde o moc nad jinými, ztrácí jiní moc nad ním.

Stát přirovnává Hobbes k osobě, Leviathanovi, personifikuje jej. Leviathan je podle něj zástupcem, který interpretuje názory svých občanů, kteří mu vložili svou moc. Největší objem moci má pak podle Hobbese ten, kterému svou individuální moc vložilo nejvíce jednotlivců. Tím je schopen efektivněji prosazovat jejich myšlenky a zájmy. Zároveň má Leviathan podle Hobbese závazek vůči svým zmocnitelům, který spočívá v zabránění návratu do přirozeného stavu a jejich ochraně[6]. Výsledkem společenské smlouvy je pak stát jako absolutní suverén, duše jeho občanů, již výše zmíněna umělá bytost, božské dílo vykonané člověkem, smrtelný bůh[7]. Dělení moci ve státě považuje Hobbes za její oslabení (snižuje se její koncentrace, přestává být jasně zřetelná autorita).

Svobodu považuje Hobbes za nesmysl, jelikož svoboda by vedla k návratu do přirozeného stavu, kde neexistuje žádné právo, ani zábrany. Tím by byl popřen stát jako uměle vytvořený člověk, který vnášet do společnosti řád. Svobodní jsou poddaní pouze do té míry, kdy není omezena moc suveréna. Suverén se nemůže dopustit na poddaném křivdy, jelikož každý suverénův čin má zároveň původ v poddaném[8].

Suverenita státu musí být získána ustanovením skrze lid, kolektivní vědomí, ne získáním (získání je znakem přirozeného stavu, kterým Hobbes opovrhuje). Pro dosažení absolutní suverenity také považuje za klíčové, aby politická moc nebyla pouze v rukou aristokracie, ale v rukou všech, bez ohledu na pokrevní původ. Stát, zosobněný Leviathanem, je kolektivním vědomím, které jediné může efektivně a dobře vládnout. Suverén musí mít nezpochybnitelné postavení vyplývající z jeho úspěšné vlády, nikoliv z urozenosti. Zároveň musí být suverénova moc uplatňována bez omezení. Všichni občané ztrácejí právo na odpor, šli by tím proti své vlastní identitě[9].

"V ideálním případě suveréna, tedy Leviathana, je každý jedinec držitelem moci, stejně jako akceptantem jejího uplatnění"[10]

Hobbes byl velkým zastáncem absolutismu (i když suverén není umělou bytostí s kolektivním vědomím, Leviathanem, ale monarchou), jelikož nejlépe splňoval jeho představy nedělitelnosti státní moci. Klíčová je tedy podle Hobbese nedělitelná, koncentrovaná moc, proti které není odvolání, která je stabilní a poskytuje ochranu před chaosem. Aboslutismus považuje za odolnější vůči "nemocem", které narušují absolutní suverenitu. Ukázkou takové nemoci mohou být například jedinci ve státech s dekoncentrací moci, kteří by ji uzurpovali od těch kdo ji držet skutečně mají[11].

  1. NAXERA, V., STULÍK, O. Teorie společenských smluv. Analýza vybraných novověkých konceptů. BRNO: Václav Kolem - Vydavatelství a nakladatelství, 2013, s. 31 - 34, ISBN: 978-80-87713-05-1.
  2. HOBBES, Thomas. Leviathan neboli o podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského, 1. vyd. PRAHA: Nakladatelství Melantrich, 1941, s. 162.
  3. HOBBES, T. 1941, op. cit., s 164.
  4. HOBBES, T. 1941, op. cit., s 162.
  5. NAXERA, V., STULÍK, O. 2013, op. cit., s. 40.
  6. NAXERA, V., STULÍK, O. 2013, op. cit., s. 39.
  7. HOBBES, T. 1941, op. cit., s 205.
  8. HOBBES, T. 1941, op. cit., s 240-241.
  9. HOBBES, T. 1941, op. cit., s 207.
  10. NAXERA, V., STULÍK, O. 2013, op. cit., s. 46.
  11. NAXERA, V., STULÍK, O. 2013, op. cit., s. 45.