Zásada práva na obhajobu obviněného

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Význam a právní zakotvení

Základní zásady trestního řízení jsou určité právní principy, vůdčí právní ideje, jimiž je ovládáno trestní řízení.[1] Jednou z klíčových zásad trestního práva procesního je i zásada práva na obhajobu obviněného. Zásada zajištění práva na obhajobu zajišťuje každému, proti němuž se řízení vede, aby byl v každém období řízení poučen vhodným a srozumitelným způsobem o právech umožňujících mu plné uplatnění obhajoby a o tom, že si také může zvolit obhájce. Zároveň tomu odpovídá povinnost orgánů činných v trestním řízení umožnit mu uplatnění jeho práv.

Tato zásada je zakotvena v § 2 odstavci 13 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen „tr. ř.“), který stanoví: „Ten, proti němuž se trestní řízení vede, musí být v každém období řízení vhodným způsobem a srozumitelně poučen o právech umožňujících mu plné uplatnění obhajoby a o tom, že si též může zvolit obhájce; všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny umožnit mu uplatnění jeho práv.“

Dále je zakotvena rovněž na ústavněprávní úrovni, kde se opírá o čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a je jedním z komponentů práva na spravedlivý proces: „Obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce.“

Toto právo je obsaženo i v mezinárodních smlouvách, jako například čl. 14 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, či v čl. 6 odst. 3 písm. b) c) Evropské úmluvy: „Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby; má mít právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru, nebo pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují“

Účelem a smyslem této zásady je zaručení plné ochrany zákonných zájmů a práv osoby, proti níž se řízení vede. V řízení je třeba objasnit všechny okolnosti svědčící ve prospěch takové osoby, čímž se má zajistit, aby nevinná osoba nebyla odsouzena a aby byl pachatel odsouzen jen za takový trestný čin, který spáchal a byl mu za něj uložen spravedlivý trest[2].

Právo na obhajobu má osoba, proti které se řízení vede, tedy nejen obviněný, obžalovaný, odsouzený, nýbrž i zadržená podezřelá osoba dle ustanovení § 76 odst. 6 tr. ř. a podezřelý ve zkráceném přípravném řízení dle ustanovení § 179b odst. 2 tr. ř.

Zadržený podezřelý má právo zvolit si obhájce, hovořit s ním bez přítomnosti třetí osoby a právo požadovat, aby byl obhájce přítomen při výslechu. Zadrženému podezřelému je umožněna obhajoba bez ohledu na fakt, že policejní orgán dosud nerozhodl o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného. Ačkoliv má zadržená osoba právo zvolit si obhájce, nemůže žádat o jeho ustanovení[3].

Podezřelý ve zkráceném přípravném řízení má stejná práva jako obviněný. Má právo zvolit si obhájce a radit se s ním bez přítomnosti třetí osoby již v průběhu zadržení.Jedná se tedy o stejná práva, jaká má zadržený obviněný a zadržená osoba podezřelá ze spáchání trestného činu, koná-li se standardní přípravné řízení.[4] Zásada zajištění práva na obhajobu zavazuje všechny orgány činné v trestním řízení a platí ve všech stádiích trestního řízení.

Složky práva na obhajobu

Právo na obhajobu zahrnuje tři základní složky, obhajobu materiální, obhajobu formální a náležitý postup orgánů činných v trestním řízení.

Obhajoba materiální

Obhajobou materiální rozumíme právo osobní obhajoby, tedy právo hájit se sám a prostředky podle vlastního rozhodnutí. Toto právo na osobní obhajobu je reálně zajištěno v průběhu celého trestního řízení.

Obviněný má právo účastnit se osobně projednání věci před soudem. Osobní přítomnost obžalovaného před soudem totiž podmiňuje uplatnění a vykonávají jiných práv, neboť aby mohl obžalovaný před soudem oponovat tvrzením a důkazům protistrany, musí mít možnost se řízení osobně účastnit.[5]

Základním právem obviněného v rámci obhajoby materiální je pak právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu a k důkazům o takových skutečnostech.[6]Toto právo je zajištěno například tím, že ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání musí být obsažen popis skutku takovým způsobem, aby nemohl být zaměněn s jiným.

Právu osobní obhajoby odpovídá dále povinnost vyslýchajícího orgánu činného v trestním řízení dát obviněnému možnost, aby se k obvinění vyjádřil, tedy aby uvedl okolnosti, které obvinění zeslabují nebo vyvracejí a nabídl o nich důkazy. K tomuto nutno zdůraznit, že i když může obviněný toto právo realizovat prostřednictvím zástupce, tak při výslechu je vždy nezastupitelný. K výslechu se obviněný dostavit musí i tehdy, kdy využívá svého práva na odepření výpovědi, tedy práva nevypovídat.

Obviněný má pak dále též právo navrhovat důkazy svědčící v jeho prospěch a jejich provedení. Obviněný má právo činit návrhy a podávat žádosti.

Obviněný má dále právo nahlížet do spisů, činit si z nich výpisy a poznámky a pořizovat na své náklady kopie a jejich části.[7]Toto právo může být odepřeno v přípravném řízení, ale pouze ze závažných důvodů, přičemž závažnost důvodů přezkoumává státní zástupce.

Jak uvádí Ústavní soud České republiky ve svém usnesení ze dne 26. 7. 2005, sp. zn.  I.ÚS 54/05: „právo obviněného nahlížet do spisu je jednou ze složek práva na obhajobu, zaručovaného čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a právě proto je omezení tohoto práva, i když je zákonem připuštěno, třeba náležitě zdůvodnit.“

V neposlední řadě pak materiální obhajoba zahrnuje právo obviněného podávat opravné prostředky, jako stížnost, odvolání, odpor a dovolání.

Co se týče účasti obhájce v předsoudní fázi trestního řízení, po novelizaci trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. existuje možnost účasti obhájce ve všech třech formách předsoudní fáze trestního řízení, tedy ve standartním vyšetřování, rozšířeném vyšetřování a ve zkráceném přípravném řízení. [8]

Protože ve zkráceném přípravném řízení vůbec nekoná vyšetřování, jsou zde výrazně užší možnosti obhajoby, které se prakticky omezují jen na výslech podezřelého.

Obviněný se může hájit za účasti obhájce i v soudních stádiích řízení, tzn. v předběžném projednání obžaloby, v hlavním líčení, v odvolacím řízení a stejně tak ve vykonávacím řízení.[9]

Obhajoba formální

Druhou složkou práva na obhajobu je obhajoba formální, kterou rozumíme právo mít obhájce a radit se s ním o způsobu obhajoby. Obviněný se může radit s obhájcem v kterémkoli stádiu trestního řízení. V situaci, kdy je obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, může mluvit s obhájcem bez přítomnosti třetí osoby. Takové rozmluvě nesmí být nikdo přítomen. Vyloučena je i sluchová přítomnost orgánu činného v trestním řízení, stejně jako dozorce vězeňské služby. [10]

Obhajoba formální však zahrnuje i právo účasti u procesních úkonů a právo na ustanovení obhájce, o kterém bude pojednáno níže.

Náležitý postup orgánů činných v trestním řízení

Třetí složkou je náležitý postup orgánů činných v trestních řízení. Obviněný má právo vyžadovat od orgánů činných v trestním řízení takový postup, aby byl zjištěn stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí.[11] Toto zahrnuje rovněž právo požadovat od orgánů činných v trestním řízení, aby objasňovaly se stejnou pečlivostí také všechny okolnosti svědčící ve prospěch obviněného, a to i bez návrhu.

Právo obviněného na používání mateřského jazyka

Součást zásady zajištění práva na obhajobu je rovněž i právo každého používat před orgány činnými v trestním řízení svého mateřského jazyka, resp. právo používat jazyka, který ovládá. Taková právní úprava tedy vyhovuje i osobě, která v konkrétním případě nemusí ovládat právě svůj mateřský jazyk. [12]

Smyslem tohoto práva je rovněž zabránit nerovnosti mezi obviněným, který nerozumí jazyku používanému v trestním řízení a obviněným, který tímto jazykem hovoří a rozumí mu.[13] Lze si jen těžko představit, že by mohlo být uplatněno právo obviněného vyjádřit se ke všem skutečnostem a důkazům, pokud by toto právo na používání mateřského jazyka v právu na obhajobu zapečetěno nebylo.

Na to pak navazuje ustanovení o přibrání tlumočníka, je-li třeba přetlumočit obsah písemností nebo jiného procesního úkonu. V trestním řádu je rovněž uveden výčet procesních rozhodnutí, u kterých musí orgány činné v trestním řízení zajistit osobě neovládající český jazyk překlad. Jedná se například o usnesení o zahájení trestního stíhání, usnesení o vazbě, obžalobu a dohodu o vině a trestu. [14]

Nutná obhajoba

Trestní řád taxativně zakotvuje případy, kdy obviněný musí mít obhájce, a to i v případech, kdy by ho výslovně odmítal nebo si nehodlal žádného obhájce zvolit. [15]

Nutná obhajoba je stanovena v případech, kdy je zvláštní zájem na tom, aby právo obviněného na obhajobu bylo zajištěno v co nejširší míře, neboť jeho postavení je z nějakého důvodu znevýhodněno[16] Obhajoba je v těchto případech tak významná, že rozhodnutí o ní není ponecháno na úvaze obviněného.

Jde-li o případ nutné obhajoby, obviněný, který obhájce nemá, má právo si jej zvolit. Ke zvolení je mu určena lhůta. Pokud v této lhůtě obhájce nezvolí, bude mu neprodleně ustanoven soudem, a to na dobu po kterou trvají důvody nutné obhajoby.

Zvolený obhájce je tedy obhájce, kterého si obviněný sám vybral a s nímž uzavřel smlouvu o poskytování právních služeb. Pokud si obviněný obhájce nezvolí sám či mu ho nezvolí jeho opatrovník, mohou tak učinit některé další osoby, jako příbuzný v pokolení přímém, sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, partner, druh, zúčastněná osoba. [17] I poté si obviněný může zvolit jiného obhájce. Obviněný může mít současně i více zvolených obhájců.

Ustanovený obhájce je advokát, který je určen soudem z pořadníku advokátů, kteří s výkonem obhajoby jako ustanovení obhájci u tohoto soudu souhlasí. Tito advokáti jsou ustanovování jednotlivých obviněným postupně tak, jak za sebou následují jejich příjmení v pořadníku.

Jestliže po ustanovení obhájce se obviněný kdykoliv rozhodce obhájce zvolit, anebo využije možnosti zvolení obhájce jinou oprávněnou osobou, má tato volba přednost. Obhajobu převezme zvolený obhájce a ustanovení obhájce se zruší.[18]

Obviněný musí mít obhájce již v přípravném řízení. Pokud by jej neměl, lze ve věci provádět jen úkony, jejichž provedení nelze odložit. Takovými úkony jsou například domovní prohlídka, osobní prohlídka, vydání či odnětí věci.

V případech nutné obhajoby nelze konat hlavní líčení ani v něm pokračovat v nepřítomnosti obhájce, a to ani tehdy, neúčastní-li se obhájce hlavního líčení na základě dohody s obžalovaným.[19] Pokud by se hlavní líčení konalo, došlo by k závažnému porušení práva na obhajobu a důkazy provedené v nepřítomnosti obhájce by byly vůči obžalovanému neúčinné. [20]

Dle trestního řádu je to, že obviněný neměl v trestním řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, rovněž důvodem pro podání mimořádného opravného prostředku – dovolání.

Jako první zákon stanoví nutnou obhajobu, je-li obviněný ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody, ve výkonu ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody nebo na pozorování ve zdravotnickém zařízení. Byť se tyto případy navzájem odlišují, je pro ně společné to, že obviněný je omezen na svobodě, což ho značně znevýhodňuje oproti jiným obviněným stíhaným na svobodě. Pokud by v tomto případě nebyl obviněný zastoupen obhájcem, nemohl by řady svých oprávnění vůbec využít.

Druhým případem nutné obhajoby je situace, kdy je obviněný omezen ve svéprávnosti. Trestní řád osobám omezeným ve svéprávnosti způsobilost být osobou, proti níž se řízení vede, nijak neomezuje. Vychází však z možnosti znevýhodnění těchto osob před ostatními obviněnými, a proto tyto skutečnosti považuje za důvod nutné obhajoby. [21]

Jde-li o řízení proti uprchlému, musí mít obviněný vždy obhájce, který má stejná práva jako obviněný. [22] Uprchlým se rozumí osoba, která se vyhýbá trestnímu stíhání pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Specifikum tohoto řízení spočívá v tom, že obviněný není řízení osobně přítomen a nemůže tak vykonávat svá práva.

Obviněný musí mít dále obhájce při sjednávání dohody o vině a trestu a dále pokud se řízení koná o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje 5 let.

Dále pak trestní řád stanoví povinnost míti obhájce v případě, považuje-li to soud, a v přípravném řízení státní zástupce, za nutné zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnost o jeho způsobilosti se náležitě hájit.

Obviněný musí mít obhájce též v hlavním líčení konaném ve zjednodušeném řízení proti zadrženému, nebo v řízení, v němž rozhoduje o uložení nebo změně zabezpečovací detence nebo o uložení nebo změně ochranného léčení s výjimkou ochranného léčení protialkoholního.

Co se týče vykonávacího řízení, v němž soud rozhoduje ve veřejném zasedání, trestní řád v § 36a odst. 1 stanoví, že odsouzený musí mít obhájce, je-li jeho svéprávnost omezena, je-li ve vazbě nebo jsou-li pochybnosti o jeho způsobilosti se náležitě hájit. Tyto pochybnosti mají zásadně vyplývat z tělesných nebo duševních vad. Mohou vzniknou např. u obviněných, u nichž jejich duševní stav vyvolává v tomto směru pochybnosti, dále u obviněných hluchých, němých slepých či například u obviněných, kteří jsou po utrpěném úrazu v kómatu. [23]

Trestní řád pak v § 36a odst. 2 vymezuje případy nutné obhajoby pro řízení o stížnosti pro porušení zákona, v řízení o odvolání a v řízení o návrhu na povolení obnovy. Jedná se například o situaci, kdy jsou pochybnosti o způsobilosti odsouzeného se náležitě hájit nebo jde-li o řízení proti odsouzenému, který zemřel.

§ 36b odst. 1 trestního řádu stanoví důvody nutné obhajoby, u nichž se může obviněný vzdát obhájce, a to výslovným prohlášením učiněným písemně nebo ústně do protokolu u orgánu činného v trestním řízení, který vede v té době řízení, za přítomnosti obhájce a po předchozí poradě s ním.

Obviněný se může vzdát obhájce, jedná-li se o trestný čin na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let a zároveň nejde o trestný čin, za který lze uložit výjimečný trest. Obviněný se může obhájce vzdát i v případech, kdy je nutná účast obhájce v hlavním líčení konaném ve zjednodušeném řízení proti zadrženému. Dále také koná-li se řízení na základě mimořádného opravného prostředku o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let.

Vzhledem k tomu, že obviněný nemusí vždy náležitě uvážit a může učinit prohlášení o vzdání se obhájce, ač není schopen zajistit osobně sám svou obhajobu, umožňuje mu zákon učinit zpětvzetí vzdání se obhájce.

Současně se zpětvzetím prohlášení musí obviněný předložit plnou moc obhájce, kterého si zvolil, nebo požádat o jeho ustanovení, čímž zákon zajišťuje, aby mohla být obhajoba obviněného co nejdříve po zpětvzetí prohlášení o vzdání se obhájce zajištěna kvalifikovaným zvoleným nebo ustanoveným obhájce. [24]

Mimo trestní řád je pak v § 42 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., zákon o soudnictví ve věcech mládeže, stanovena nutná obhajoba pro osobu, která v době spáchání trestného činu dovršila patnáctý rok a nepřekročila osmnáctý rok věku.

  1. JELÍNEK, Jiří. Trestní právo procesní. 5. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Leges, 2018, s. 121.
  2. VANTUCH, Pavel. Trestní řízení z pohledu obhajoby. Praha: C.H. Beck, 2014, s. 1.
  3. VANTUCH, Pavel. Obhajoba obviněného. 3., dopl. a přeprac. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010, s. 27.
  4. ŠÁMAL, Pavel. Trestní řád: komentář. II, § 157-314 s. 7., dopl. a přeprac. vyd. Praha: C.H. Beck, 2013, s. 2349.
  5. JELÍNEK. Trestní právo procesní …., s. 176.
  6. VANTUCH. Trestní řízení z pohledu obhajoby …, s. 5.
  7. Tamtéž ..., s. 8.
  8. Tamtéž …, s. 2.
  9. Tamtéž …, s. 3.
  10. Obhajoba. nsz.cz. Citováno dne 25. 10. 2019. Dostupné online na: http://nsz.cz/index.php/cs/obvinny/obhajoba.
  11. VANTUCH. Trestní řízení z pohledu obhajoby …, s. 2.
  12. JELÍNEK. Trestní právo procesní …., s. 179.
  13. Tamtéž, s. 180.
  14. Tamtéž.
  15. JELÍNEK, Jiří a Marta UHLÍŘOVÁ. Obhájce v trestním řízení. Praha: Leges, 2011, s. 106.
  16. Tamtéž.
  17. Tamtéž, s. 107.
  18. Tamtéž.
  19. JELÍNEK. UHLÍŘOVÁ. Obhájce v trestním řízení …, s. 109.
  20. JELÍNEK, Jiří. Trestní zákoník a trestní řád: s poznámkami a judikaturou. Praha: Leges, 2009, s. 654.
  21. VANTUCH. Trestní řízení z pohledu obhajoby …, s. 66.
  22. Tamtéž.
  23. ŠÁMAL. Trestní řád: komentář …, s. 441 – 454.
  24. Tamtéž, s. 458 – 464.